Nakladatelství Epocha vydává 28. svazek edice Fantastická Epocha:

Moc nad mrtvými má vždycky svou cenu. S mrtvými není nic zadarmo.“

Čtrnácté pokračování dobrodružství neohrožené lovkyně upírů a nekromantky Anity Blakeové.

Provinilé slasti, první díl série Anita Blakeová – lovkyně upírů, byly vydány již v roce 1993, tedy v době, kdy se Meyerové o třpytivých upírech zatím jen zdálo. V době, kdy krvesajům nikdo nedával šanci na přežití a nejvíce se prodávaly harlekýnky, se na trhu objevila hrdinka, která do celého světa hrdě vykřikovala: "Já s upíry nechodím. Já je zabíjím."

Anita Blakeová prorazila cestu dalším dark fantasy příběhům s upíří tématikou a stala se kultovní sérií žánru. Po celém světě se prodalo více než 6 milionů kopií přeložených do šestnácti jazyků a dočkala se i komiksového zpracování.

V knižní edici Fantastická Epocha vychází pod názvem Danse Macabre čtrnáctý díl série Anita Blakeová – lovkyně upírů od americké autorky Laurell K. Hamiltonové.

Anita Blakeová pracuje jako nekromantka v St. Louis. V jejím světě vedle lidí žijí svobodně i další bytosti – vlkodlaci, zombie nebo třeba upíři. Právě od nich si Anita vysloužila přezdívku Popravčí, protože kromě oživování mrtvých se živí i lovem a likvidací zdivočelých krvesajů. Anitina dobrodružství hraničící s paranormální detektivkou jsou protkány erotikou a vztahovými peripetiemi, které Popravčí řeší s nejednou nadpřirozenou bytostí. Ve světě Laurell K. Hamiltonové, kde každá vteřina může být tou poslední, se do popředí dostává spíše animální přitažlivost a pudová primitivnost. Anita není žádná náctiletá naivka, která v rohu vzdychá po svém vyvoleném, ale sebevědomá a silná žena, která si umí jít za svým – i v otázkách vztahů.

Anotace:

Anita Blakeová se musí soustředit na nebezpečnou situaci: ardeur – sexuální síla, která proudí mezi ní, Jean-Claudem, upířím vládcem města, a Richardem, náladovým vlkodlakem, který ji vášnivě miluje – dosahuje nové úrovně. Jako neočekávaný vedlejší efekt však vzrůstá i Jean-Claudova moc coby vládce města a nepředvídatelný Richard se mění také.

Ale jak dny plynou, zajímá Anitu upíří politika méně než prastará, obyčejná hrůza, kterou sdílejí ženy už věky věků: mohla by být těhotná. A pokud ano, tak bez ohledu na to, zda je otcem upír, vlkodlak nebo někdo úplně jiný, zcela jasně si uvědomuje, že jako federální šerif, který oživuje mrtvé a popravuje upíry, dítě vychovávat nemůže…

Info o knize:

Autor: Laurell K. Hamiltonová
Originální název: Danse Macabre (Danse Macabre)
Překlad: Dominika Moulíková
Obálka: Jakub Jíra
Formát: hardback, 135x200 mm
Počet stran: 536
Cena: 459 Kč
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
Edice: Fantastická Epocha (28. svazek edice Fantastická Epocha)
ISBN: 978-80-7425-190-0

V sérii Anita Blakeová – lovkyně upírů již vyšlo:

• AB 1 – Provinilé slasti
• AB 2 – Rozesmát mrtvola
• AB 3 – Cirkus prokletých
• AB 9 – Obsidiánový motýl
• AB 10 – Narcis v řetězech
• AB 11 – Blankytné hříchy
• AB 12 – Inkubovy sny
• AB 13 - Micah

O autorce:

Laurell K. Hamiltonová (* 1963)

Americká autorka, narozena v roce 1963, v současné době žije s rodinou ve městečku Sims ve státě Indiana. Počátky její literární kariéry měly podobu hrstky povídek, fantasy románu Nightseer a také dvou knih z prostředí televizního seriálu Star Trek: Next Generation a RPG hry Ravenloft. Skutečný úspěch jí ale přinesla až rozsáhlá série Anita Blakeová, lovkyně upírů, které se po celém světě vydalo více než šest milionů výtisků v šestnácti jazycích, dočkala se komiksového zpracování a stala se jedním ze základních kamenů dnes tolik populárního subžánru paranormálních romancí. Tuto vlajkovou loď autorčiny tvorby doplňuje podobně laděný cyklus Merry Gentryová, v němž stejnojmenná hlavní hrdinka opustí nadpřirozenou říši a ukryje se v moderním Los Angeles, kde si zařídí zcela novou identitu jako soukromá vyšetřovatelka. Více o Laurell K. Hamiltonové se dozvíte na http://www.laurellkhamilton.org.

Kniha, o které se v zákulisí hojně diskutovalo už počátkem roku 2012, vyšla v USA 7. května letošního roku a okamžitě se vyšplhala na nejvyšší příčky knižních žebříčků. První náklad byl stanoven na neuvěřitelných 500 000 kopií, jen do propagace bylo investováno 750 000 dolarů, což je i na zámořskou velmoc magické číslo. Práva byla během několika málo týdnů prodána do třiceti zemí světa.

A dobré zprávy jen pokračují – filmovou verzi připravuje herec Tobey Maguire a jeho produkční společnost. V současné době probíhají přípravné práce a pokud zdroje neklamou, film by měl vstoupit do kin v roce 2015.

Českou verzi uvede nakladatelství Baronet současně v tištěné i elektronické verzi.

Anotace:
Po první vlně zůstala pouze tma. Druhé vlně unikli jen ti šťastnější. A třetí vlnu přežili ti, kterým štěstí uniklo. Po čtvrté vlně platí jediné pravidlo: nevěř nikomu.
Teď se blíží vlna pátá a po opuštěné dálnici prchá Cassie před Jinými, bytostmi, které jako lidé pouze vypadají. Jiní se potulují krajinou a zabíjejí na potkání; rozprášili poslední přeživší pozemšťany. Cassie věří tomu, že kdo zůstane sám, ten přežije. Pak se však setká s okouzlujícím a tajemným Evanem Walkerem, jenž je možná jedinou Cassiinou nadějí na záchranu jejího bratra – nebo dokonce jí samotné. Cassie si musí vybrat: mezi důvěrou a beznadějí, mezi vzdorem a kapitulací, mezi životem a smrtí. Vzdát se, nebo se sebrat a jít dál.
 

Ukázka z knihy:

PRŮNIK: 1995

Neprobudí se.

Ráno spící žena nepocítí nic než mírné znepokojení a neochvějné tušení, že ji někdo pozoruje. Za necelý den neklid pomine a ona na něj zapomene.

Vzpomínka na sen se jí bude držet o něco déle.

Ve snu na ni zpoza okna hledí obrovskýma, bíle lemovanýma očima velká sova.

Neprocitne. Ani manžel vedle ní. Svalí se na ně stín, ale ze spánku je nevyruší. Ani dítě v ženině lůně, pro něž si stín přišel, neucítí nic. Průnik nenaruší pokožku, neznesvětí byť jen jedinou buňku jejího těla či těla plodu.

Celé to skončí za necelou minutu. A stín zmizí.

Zůstal tu jen muž, žena, dítě v jejím těle a vetřelec spící uvnitř dítěte.

Žena a muž se ráno vzbudí, dítě o několik měsíců později, až přijde na svět.

Vetřelec v něm bude spát dál a neprobudí se několik let. V té době si už matka na neklid a sen ani nevzpomene.

Když o pět let později zajdou s dítětem do zoo, žena spatří stejnou sovu jako ve snu. Nepochopí, proč ji ten pohled tak znepokojuje.

Není první, komu se zdá o sově v temnotě.

A není ani poslední.

 
I

POSLEDNÍ HISTORIČKA

1

Mimozemšťané jsou hloupí.

Nemluvím o skutečných mimozemšťanech. Jiní nejsou hloupí. Jiní jsou tak daleko před námi, že je to jako srovnávat nejhloupějšího člověka s nejchytřejším psem. Nemá to cenu.

Ne, já mluvím o mimozemšťanech v našich vlastních hlavách.

O těch, které jsme si vymysleli, o takových, jež si vymýšlíme od doby, co jsme si uvědomili, že ta jiskřivá světla na obloze jsou slunce, jako to naše, a že kolem nich také obíhají planety, jako je ta naše. Chápete, takoví ti mimozemšťané, jaké si rádi představujeme, že nás napadnou, lidem podobní mimozemšťané. Viděli jste je snad milionkrát. Snesou se z oblohy v létajících talířích nad New York a Tokio a Londýn nebo pochodují krajinou v obrovských strojích, které vypadají jako mechaničtí pavouci, a vyhazují všechno kolem do povětří a pokaždé, opravdu pokaždé, lidstvo odloží stranou svoje půtky a sjednotí se, aby tu hordu vetřelců porazilo. David zabije Goliáše a všichni (kromě Goliáše) se můžou šťastně vrátit do svých domovů.

Taková blbost.

Asi jako kdyby šváb vypracoval plán, aby porazil botu, která na něj každou chvíli dopadne.

Nemůžu si to nijak ověřit, ale vsadím se, že Jiní věděli, jak si lidé mimozemšťany představují. Zřejmě jim to přišlo zatraceně vtipné. Určitě se smáli na celé kolo. Pokud mají smysl pro humor... nebo ústa. Museli se smát, stejně jako se smějeme my, když pes provede něco zcela roztomilého a hloupého. Ach, ti roztomilí, hloupí lidé! Myslí si, že přemýšlíme jako oni! Není to rozkošné?

Zapomeňte na létající talíře, malé zelené mužíčky a obrovské mechanické pavouky chrlící smrtící paprsky. Zapomeňte na epické bitvy s tanky a stíhačkami a na konečné vítězství nás bojovných, nezkrocených, neohrožených lidí nad hejnem vetřelců s hmyzíma očima. Je to asi tak daleko od pravdy, jako je jejich umírající planeta vzdálená od té naší živé.

Pravda je taková, že jakmile nás našli, byl s námi amen.

 

2

Někdy si myslím, že jsem možná poslední člověk na Zemi.

Což by znamenalo, že jsem i poslední člověk ve vesmíru.

Vím, že to zní hloupě. Nemohli zabít všechny... zatím. Ovšem chápu, že se to může nakonec stát. Ale pak mě napadne, že přesně tohle Jiní chtějí, abych si myslela.

Pamatujete na dinosaury?

Takže pravděpodobně nejsem poslední člověk na Zemi, ale jsem jeden z posledních. Docela opuštěná – a zřejmě tak i zůstanu – dokud se přese mě nepřevalí Čtvrtá vlna a nespláchne mě.

O tom přemýšlím v noci. Však víte, ve tři ráno, kdy vás napadají ty nejděsivější myšlenky. Když se schoulím do klubíčka, vystrašená tak, že nedokážu zavřít oči, topím se ve strachu tak hlubokém, že si musím připomenout, abych se nadechla a mé srdce nepřestalo bít. Když mi mozek vypne a začne se zadrhávat jako poškrábané cédéčko. Sama, sama, sama, Cassie, jsi sama.

Tak se jmenuju. Cassie.

Nikoli Cassie jako Cassandra. Ani jako Cassidy. Cassie jako Cassiopeia, souhvězdí pojmenované podle královny, jež sedí připoutaná k židli na severní obloze. Byla krásná, ale pyšná, a tak ji na nebe za trest za její vychloubání připoutal bůh moře Poseidon. V řečtině její jméno znamená: „Ta, která vyniká se slovy.“

Moji rodiče o tom mytologickém významu neměli ponětí. Prostě jim to jméno přišlo krásné.

I v době, kdy jsem byla mezi lidmi, kteří mě nějak oslovovali, mi nikdy nikdo neřekl Cassiopeio. Jen můj otec, když si ze mě dělal legraci, to pronášel s hrozným italským přízvukem: Kasíopía. Šílela jsem z toho. Nepřišlo mi to vtipné ani roztomilé a začala jsem kvůli tomu své jméno nesnášet. „Jsem Cassie!“ křičela jsem na něj. „Jenom Cassie!“ Teď bych dala cokoli za to, abych ho to slyšela pronést ještě jednou.

Když mi bylo dvanáct – čtyři roky před jejich Příchodem – dal mi táta k narozeninám teleskop. Jeden chladný podzimní večer, když byla jasná obloha, ho sestavil na dvorku a ukázal mi to souhvězdí.

„Vidíš to obrácené M?“ zeptal se.

„Proč to pojmenovali Cassiopeia, když to má tvar obráceného M?“ chtěla jsem vědět. „M jako co?“

„No... nevím, asi jako nic,“ odpověděl s úsměvem. Máma mu vždy tvrdila, že je to jeho nejpěknější výraz, takže se usmíval často, obzvlášť poté, co začal plešatět. Chápete, aby přitáhl pozornost cizích očí níže. „Takže to může znamenat cokoli, co bys ráda! Co takhle moudrá? Nebo milionová? Nebo milá?“ Položil mi ruku na rameno, zatímco jsem koukala skrz čočky na pět hvězd zářících ve vzdálenosti přes padesát světelných let od nás. Vnímala jsem na tváři tátův dech, teplý a vlhký v tom studeném suchém podzimním vzduchu. Jeho dech tak blízko, hvězdy Cassiopeie tak strašně daleko.

To zní šíleně. Jsem blázen? Přišla jsem o rozum? Jen v případě, že existuje někdo jiný normální, můžete o někom říct, že je šílený. Jako dobro a zlo. Když je všechno dobré, není dobré nic.

No tedy. To zní, no... šíleně.

Blázen – nový normální.

Asi se ale můžu nazývat bláznem, protože existuje jedna další osoba, se kterou se můžu srovnávat: já. Ne já, jaká jsem teď, třesoucí se ve stanu hluboko v lese a bojící se byť jen vystrčit hlavu ze spacáku. Ne tato Cassie. Mluvím o Cassie, jaká byla před Příchodem, předtím než Jiní zaparkovali své mimozemské zadky na orbitě. Ta dvanáctiletá já, pro niž představovaly největší problémy malé pihy na nose a kudrnaté vlasy, které nešly zkrotit, a pěkný kluk, co ji viděl každý den, ale přesto netušil, že existuje. Ta Cassie, která se snažila smířit s bolestivou skutečností, že je jenom dobrá. Dobře vypadá, dobře se učí. Dobrá v karate a ve fotbale. V podstatě jediné zvláštní na ní bylo její divné jméno – Cassie jako Cassiopeia, o které nikdo nemá ponětí – a schopnost dotknout se špičkou jazyka svého nosu; dovednost, jež ztratila svou působivost na druhém stupni základní školy.

Ta stará Cassie by mě asi považovala za blázna.

A ona je rozhodně blázen podle mě. Občas na ni řvu, na tu dvanáctiletou holku, sklíčenou kvůli vlasům nebo divnému jménu nebo kvůli tomu, že je jenom dobrá. „Co to děláš?“ křičím na ni. „Copak nevíš, co tě čeká?“

Není to ale fér. Skutečně to nevěděla, nemohla to vědět a to bylo její štěstí. Tolik mi chybí; víc než kdokoli, pokud mám být upřímná. Když brečím – když si dovolím brečet –brečím pro ni. Nepláču kvůli sobě, pláču kvůli té Cassie, která už není.

Zajímalo by mě, co by si Cassie o mně myslela.

O Cassie, která zabíjí.

 

3

Nemohl být o moc starší než já. Osmnáct, možná devatenáct. A kruci, klidně by mu mohlo být i sedm set devatenáct. Uplynulo pět měsíců, a já si stále nejsem jistá, jestli je Čtvrtá vlna člověk nebo nějaký druh hybrida, či dokonce samotní Jiní, ačkoli se mi nelíbí myšlenka, že Jiní vypadají stejně jako my, mluví jako my a krvácejí jako my. Ráda si představuju, že Jiní jsou... zkrátka jiní.

Byla jsem na své týdenní výpravě pro vodu. Nedaleko mého kempu teče potok, ale mám strach, že může být kontaminovaný, buď chemikáliemi, kejdou nebo mrtvým tělem či dvěma výše proti proudu. Nebo otrávený. Připravit nás o čistou vodu by byl vynikající způsob, jak se nás rychle zbavit.

Takže si jednou za týden hodím přes rameno svou věrnou M16 a vyrazím z lesa na mezistátní silnici. Tři kilometry na jih, u výjezdu číslo 175, stojí čerpací stanice s prodejnou smíšeného zboží. Naložím si tolik balené vody, kolik dokážu unést, což není moc, protože voda je těžká, a vrátím se na silnici a do relativního bezpečí stromů, jak nejrychleji to jde, než padne noc. Za soumraku se jde nejlépe. Za soumraku jsem nikdy neviděla letoun. Tři nebo čtyři během dne a mnohem víc v noci, ale nikdy během stmívání.

Když jsem vklouzla do rozbitých dveří čerpací stanice, hned jsem věděla, že je něco jinak. Neviděla jsem nic zvláštního – obchod vypadal přesně jako před týdnem: stejné stěny pomalované graffiti, převrácené police, podlaha pokrytá prázdnými krabicemi a zaschlými krysími výkaly, otevřené vykradené pokladny a vydrancované chladničky na pivo. Stejný odporný zapáchající binec, kterým jsem procházela každý týden v posledním měsíci, abych se dostala do skladu za prosklenými chlaďáky. Proč lidi sebrali pivo a limonády, peníze z pokladen a trezoru a loterijní tikety, ale nechali tu dvě palety pitné vody, bylo mimo mé chápání. Co si asi mysleli? Přichází apokalypsa z vesmíru! Rychle popadni pivo!

Stejná pohroma zkažených věcí, stejný smrad z krys a shnilých potravin, stejný přerývaný vír prachu v ponurém světle pronikajícím sem skrz špinavá okna, každá nemístná věc na svém místě, nenarušená.

A přesto.

Něco bylo jinak.

Stála jsem mezi rozbitým sklem u dveří. Neviděla jsem to. Neslyšela jsem to. Nic jsem ani necítila. Ale věděla jsem to.

Něco bylo jinak.

Už je to dlouho, co lidé představovali kořist. Stovky tisíc let nebo tak. Ale hluboko v našich genech je ta vzpomínka pohřbená: vědomí gazely, instinkt antilopy. Vítr šeptající v trávě. Stín mihnuvší se mezi stromy. A promlouvá k nám hlásek: Ššš, je to blízko. Blízko.

Nevzpomínám si, kdy jsem sundala M16 z ramene. V jedné minutě mi visela za zády, v další jsem ji držela v rukou, odjištěnou, hlavní dolů.

Blízko.

Nikdy jsem z ní nevystřelila na nic většího, než byl zajíc, a to byl jen pokus, abych zjistila, jestli tu pušku můžu použít, aniž bych si odstřelila vlastní část těla. Jednou jsem vystřelila nad hlavy smečky divokých psů, kteří se až příliš začali zajímat o můj kemp. Jednou skoro přímo nahoru, když jsem zahlédla malou zářící skvrnku zeleného světla, což byla jejich mateřská loď plující tiše po Mléčné dráze. Fajn, přiznávám, že to byla hloupost. Stejně tak jsem mohla postavit billboard s velkým šípem mířícím na mou hlavu a pod to napsat: HALÓ, JSEM TADY!

Po experimentu se zajícem – roztrhalo to toho chudáka na kousky, přeměnilo ho to na nerozpoznatelnou změť rozedraných vnitřností a kostí – jsem se vzdala nápadu, že budu používat pušku k lovu. Dokonce jsem ani necvičila střelbu na cíl. V tichu, které nastalo po zásahu Čtvrté vlny, zněly výstřely ze zbraně jako atomový výbuch.

Přesto jsem považovala M16 za nejlepší z nejlepších kamarádek. Vždy byla při mně, dokonce i v noci, schovaná se mnou ve spacím pytli, spolehlivá a věrná. Při Čtvrté vlně nemůžete věřit lidem, že jsou stále lidé. Ale můžete věřit tomu, že vaše zbraň je pořád vaše zbraň.

Ššš, Cassie. Je to blízko.

Blízko.

Měla jsem zdrhnout. Ten malý hlásek mi hlídal záda. Hlásek byl starší než já. Je starší než nejstarší člověk, co kdy žil.

Měla jsem na něj dát.

Místo toho jsem pozorně naslouchala tichu v opuštěné prodejně. Něco bylo blízko. Maličko jsem ukročila ode dveří a rozbité sklo mi pod nohama mírně zakřupalo.

A potom to Něco vydalo zvuk, cosi mezi zakašláním a zasténáním. Ozvalo se to ze zadní místnosti za chladničkami, kde ležela moje voda.

V té chvíli jsem nepotřebovala starý hlásek, aby mi říkal, co mám dělat. Bylo to očividné, žádný hlavolam. Uteč.

Ale já neutekla.

Nejdůležitější pravidlo při Čtvrté vlně zní: nevěř nikomu. Nezáleží na tom, jak vypadají. Jiní jsou v tomhle velice chytří – tak dobrá, jsou chytří ve všem. Nezáleží na tom, jestli vypadají dobře, říkají správné věci a chovají se přesně tak, jak byste čekali. Copak o tom nesvědčí smrt mého otce? Dokonce i když je ten cizinec malá stará dáma milejší než vaše pratetička Tilly objímající bezmocné kotě, nemůžete vědět jistě – nikdy to nevíte jistě – jestli není jednou z nich a jestli za kotětem neschovává nabitou pětačtyřicítku.

Není to nemyslitelné. A čím víc o tom přemýšlíte, tím představitelnější se to stává. Malá stará dáma musí zmizet.

Je to tvrdé, a kdybych o tom příliš přemýšlela, odplazila bych se do spacáku, zavřela se v něm a pomalu umřela hlady. Pokud nemůžete nikomu důvěřovat, pak nemůžete důvěřovat vůbec žádnému člověku. Raději se smiřte s tím, že tetička Tilly je jednou z nich, než abyste riskovali, že jste narazili na jednu z přeživších.

Zatraceně ďábelské.

Trhá nás to na kousky. Kvůli tomu nás můžou snadněji ulovit a vyhladit. Čtvrtá vlna z nás dělá samotáře, připravuje nás o sílu kolektivu, pomalu šílíme z izolace, strachu a strašidelného očekávání nevyhnutelného.

Takže jsem neutekla. Nemohla jsem. Ať už je to jeden z nich, nebo nějaká tetička Tilly, musela jsem bránit svoje teritorium. Jediný způsob, jak zůstat naživu, je zůstat sám. To je pravidlo číslo dvě.

Vydala jsem se za zvukem vzlykavého kašle, nebo kašlavého vzlykání, nebo jak tomu chcete říkat, a došla až ke dveřím do zadní místnosti. Zadržovala jsem dech a stála na špičkách.

Dveře byly pootevřené na takový kousek, že bych se tam dokázala protáhnout. Přímo přede mnou u zdi stál kovový regál a po pravé straně podél chlaďáků vedla dlouhá úzká chodba. Tady vzadu nebyla žádná okna. Jediné světlo, které se sem dostalo, byl ten mírně oranžový svit pohasínajícího dne za mými zády, zatím dost jasný na to, aby házel můj stín na špinavou podlahu. Přikrčila jsem se; můj stín taky.

Za roh chlaďáků do chodby jsem neviděla. Ale slyšela jsem někoho – nebo něco – jak na vzdáleném konci chodby kašle, sténá a vzlyká.

Buď je těžce zraněný, nebo hraje, že je těžce zraněný, napadlo mě. Buď potřebuje pomoc, nebo je to past.

Od Příchodu je už život na Zemi takový. Je to buď/anebo svět.

Buď je jedním z nich a ví, že jsi tady, nebo není jedním z nich a potřebuje tvou pomoc.

Tak či tak, musela jsem vstát a zahnout za roh.

Tak jsem vstala.

A zahnula za roh.



Stáhněte si prvních sedm kapitol zcela zdarma zde!
Oficiální web ke knize: patavlna.cz

Info o knize:
Rick Yancey: Pátá vlna
Původní název: The 5th Wave
Nakladatelství: Baronet
Překladatel: Renata Heitelová
EAN: 9788073847692
ISBN: 978-80-7384-769-2
Vazba: vázaná
Formát: 120.00 x 195.00 mm
Počet stran: cca 448
Datum vydání: 13. 11. 2013
Cena: 349 Kč

O autorovi:
Rick Yancey je autorem třinácti románů a memoárů. Jeho knihy byly vydány ve více než dvaceti jazycích a získaly mnoho ocenění po celém světě. Román pro mládež Fantastická dobrodružství Alfreda Kroppa byl jmenován Nejlepší knihou roku podle magazínu Publishers Weekly a byl nominována na cenu Carnegie. V roce 2010 Rick Yancey obdržel Cenu Michaela L. Printze za román Monstrumologist. Nejnovější román Pátá vlna, první díl epické sci-fi trilogie, byl celosvětově vydán v roce 2013 a filmová práva na něj koupili GK Films a Sony Pictures.
Rick se narodil v Miami na Floridě. Jeho noví rodiče si pro něj přijeli až z 360 kilometrů vzdáleného Lakelandu. Zřejmě se jim zalíbil na první pohled, protože se rozhodli poskytnout mu domov a vychovali ho, jak nejlépe dokázali. Pojmenovali ho John Richard, ale záhy mu všichni říkali Rick podle soudce, který zařídil adopci. Od dětství Rick rád četl, mimo jiné Sherlocka Holmese a Pána prstenů. Už na střední se Rick toužil stát spisovatelem, ale otec z něj chtěl mít právníka, jako byl on sám. Po roce však Rick studia práv vzdal, vystudoval angličtinu na Rooseveltově univerzitě v Chicagu, učil angličtinu, hrál a režíroval v místním divadle. Dvanáct let pracoval pro státní finanční úřad, mezitím se oženil, vychoval tři syny a ve volném čase psal scénáře. Jeho žena ho v psaní podporovala a věřila, že z jednoho z jeho scénářů by byla skvělá kniha, a tak to zkusil. V roce 2001 román vyšel pod názvem A Burning in Homeland. V roce 2004 se Rick stal spisovatelem na plný úvazek.

Deník malého poseroutky - audio CD
Jeff Kinney, namluvil Václav Kopta

Pro čtenáře od 10let
Počet stran:
Doporučená cena: 199Kč
Vychází : 11/4/2013

„V jednom musí být od začátku jasno: tohle jsou ZÁPISKY, ne deník.“ Tak začíná první díl jedné z nejpopulárnějších sérií pro děti. Deník malého poseroutky si získal statisíce čtenářů a Greg Heffley coby jeho hlavní hrdina je celebrita, jak se patří. Vy teď máte jedinečnou možnost si jeho „zápisky“ poslechnout v mluvené verzi, a naplno tak zažít jaký je to opruz, když je vám jedenáct a máma chce, abyste si začali vést deník…

Pupíky 6
Léto na zabití
Delaf - Dubucová

Pro čtenáře od 13let
Počet stran: 48
Doporučená cena: 149Kč
Vychází : 11/4/2013

Očekávaný nový díl Pupíků je tady! Léto je v plném proudu a Karin si užívá svou novou lásku, protože to vypadá, že Albín je ten pravý. Na Dana už si sotva vzpomene. Nebo ne? V tomhle komiksu také zjistíte, jak moc se vyplatí mít ošklivější kamarádku, jaké má Vicky trauma z letních táborů a kdo je tím záhadným vraždícím psychopatem, který touží „udělat svět lepší“. Jste zvědaví? Bojíte se? Bojte se!

Pustina
Moira Young

Pro čtenáře od 14let
Počet stran: 328
Doporučená cena: 329Kč
Vychází : 11/11/2013

Pokračování dystopické Krvavé cesty. Saba doufala, že se její svět vrátí do normálu poté, co porazila Tontony a zachránila svého bratra Lugha. Všichni teď míří na západ za lepším životem a toužebně očekávaným setkáním s Jackem. Avšak nový, mnohem nebezpečnější nepřítel je na vzestupu a postupně buduje svou vizi nového světa, kde jeho odpůrci nemají co dělat. A jaká je vlastně pravda o Jackovi? Opravdu je tím, za koho se celou dobu vydával? A kam až je Saba ochotna zajít, aby dostala to, co chce.

Za zrcadlem
Alina Bronsky

Ilustrace: František Skála ml.
Pro čtenáře od 11let
Počet stran: 272
Doporučená cena: 279Kč
Vychází : 11/11/2013

V životě patnáctileté Juli má všechno svá pravidla. Vybočovat je nebezpečné, kdo neodpovídá normě, toho sledují. Ale pak Julina matka zničehonic beze stopy zmizí a její otec se třese strachy. Juli postupně začne odhalovat všechna rodinná tajemství: Máma je jedna z mála víl, kterých se společnost Normality obává. Má totiž zvláštní schopnosti. Je Juli taky taková? Společně se svou novou kamarádkou Ksy a jejím bratrem Ivanem se vydá pátrat – po zmizelé matce, po zakázaném vílím světě a po pravdě o sobě samotné

Na začátek si dovolím malý návrat do minulosti, konkrétně do roku 2008. Tenkrát se mi dostali do ruky desátí (poslední) Drakobijci, v nichž se na druhém místě umístila Hanina Veselá se svou povídkou Santa Loena. Dneska už si bohužel nepamatuji, o čem text byl, rozhodně mám ale v paměti velmi dobře uchováno, že se mi vůbec nelíbil a nechápal jsem, jak se povídka mohla vůbec dostat do sborníku. A po téhle zkušenosti jsem nikterak nepociťoval touhu vyhledávat autorčiny další práce.

No a pak vyšla v loňském roce ta prokletá kniha. Ano, jednalo se samozřejmě o Magnolii a démona, k níž udělal obálku Roman Kýbus a mě napadlo, že bych ji mohl zkusit přečíst. Menší roli v tom hraje i fakt, že dneska se na rozdíl od tehdejší doby, s Haninou znám a trpím menší obsesí číst věci svých přátel, abych se s nimi měl na baru vůbec o čem bavit. Samosebou knihu Magnolii a démon stále přečtenou nemám, ale věřte mi, že po příběhu Studená krev už se k ní určitě dostanu a texty Haniny Veselé budu teď vyhledávat pravidelně.

Ale dost vzpomínání a slibování, raději si povězme něco o samotné novele, kvůli které ostatně tuhle recenzi čtete.

Ve Studené krvi se Hanina Veselá vrací zpátky k Magnolii, která jí evidentně jako hrdinka sedla a na textu je to dost vidět. Magnu, jak si ráda nechává říkat, bych charakterizoval jako holku do nepohody. Je krásná, má pořádně prořízlou pusu, ale když na to přijde, umí dát člověku anebo démonovi pořádně po tlamě. Navíc je nekromantka a psionička. Což jsou vlastnosti, které se jí při jejím povolání hodí. Coby žoldnéřka putuje po světě (Asterionu) a za peníze vyřizuje nejrůznější zakázky. A ano, často při nich jde o život.

Třeba teď. Najali ji, aby vytáhla ze srabu syna jistého druida. A nebude to vůbec jednoduché, protože ho musí vyfouknout ze dvora dračího lorda a pána nad Jižním hvozdem Drika Oranžového. Podaří se jí to překvapivě rychle. Ovšem Drik není z těch, co by si nechávali jen tak ukrást svou hračku a rozpoutá na ně hon.

Celá novela, rozdělená na několik částí, tak vlastně nevypovídá o ničem jiném, než o útěku dvou štvanců a jejich snaze uniknout. A překvapivě to nevadí, protože je to skutečně dobré. Tedy za předpokladu, že právě nehledáte vysokou literaturu.

Hanině Veselé se podařilo napsat parádní oddechovku, kterou přelouskáte buď za jedno odpoledne (pokud jste hodně líní) anebo za hodinu, jako se to podařilo mně. Každopádně věřím, že budete spokojeni. Příběh nikde nedrhne a příjemně sviští kupředu, hlavní hrdinku si zamilujete od první stránky. A hodně velkým plus jsou asterionské reálie a autorčiny dialogy. Ty jsou parádně napsané a chvílemi připomínají střelbu z rotačního kulometu. Pro někoho kdo miluje na textech hlavně dialogy neskutečná mlska.

A ještě jedno se mi na textu líbí. A sice to, že se Hanina Veselá vykašlala na možnost stvořit si mužského hrdinu (čtenář by v roli žoldnéře, dobrodruha čekal něco na způsob Conana) a místo toho přivedla na svět (snad po vzoru Petry Neomillnerové) tuhle sympatickou holku. Doufám, že se podobných hrdinek dočkáme v budoucnu ještě víc. Česká fantastika je rozhodně unese.

Zatím ale neváhejte a stahujte z Palmknih Studenou krev, která si vaši pozornost rozhodně zaslouží. A nebojte se, jelikož je k dispozici zdarma, riskujete maximálně ztrátu dvou hodin vašeho života.

PS: Studená krev je zároveň jednou ze čtyř novel, které naleznete v připravované knize Marellion (další tři napsali Zbyněk K. Holub, Radovan Kolbaba a Jan C. Galeta).

Studená krev
Veselá, Hanina
Nakladatel: Mytago
Formát: ebook
Počet stran: 100
Cena: Tato kniha je k dispozici zadarmo na Palmknihách

V pořadí již 15. ročník celorepublikového festivalu Den poezie probíhá v těchto dnech po celé ČR!

V těchto dnech probíhá v desítkách měst po celé naší republice řada pořadů, které si pro veřejnost připravili desítky aktérů z řad kulturních národních i mezinárodních organizací, knihoven, spolků a vzdělávacích institucí.

Na mnohých místech oslavili básníci narozeniny Karla Hynka Máchy, k jehož poctě se každoročně Den poezie koná!

V řadě měst lidé zapalují ohně a proměňují své verše ve vůni putující za oslavencem!

Pozvánky na programy (od 10. do 25. 11. 2013), jakož i fotografie ze současných akcí, naleznete na stránkách festivalu http://www.denpoezie.cz

Například v Českých Budějovicích, Letovicích, Olomouci,Ostravě, v Jindřichově Hradci,Praze, Prštici,Žatci a v dalších našich městech se k přednesu poezie sejde řada našich současných známých prozaiků a básníků (Jana Švýcarová, Marcela Pátková-Linhartová, Jaroslava Pechová, Radana Šatánková, Lydie Romanská, Sylva Lauerová, David Jan Žák, Jiří Dědeček, Jana Koubková, Marek Šindelka, Jan Zbořil, Tomáš Kůs, Stanislav Beran, Josef Straka, Petr Pazdera Payne, Vlado Matuška, Tomáš Míka, Vít Ondráek a další). S významnou rumunskou básnířkou Ancy Mizumschi a s českou básnířkou Janele z Liků se budete moci setkat na večeru H_aluze ve čtvrtek v Ústí nad Labem. Svoji v pořadí již svoji 3. společnou knihu pokřtí děti ze školní družiny ZŠ Oty Pavla v Buštěhradě. V brněnských literárních kavárnách budou lidé psát verše na nekonečně dlouhý papír. Výstavu poetických fotografií si připravili aktéři v Hluboké nad Vltavou a v Dobrušce. V Kamenici nad Lipou se sejdou děti nad poezií humorných básniček a říkanek Miloše Kratochvíla. S řadou známých evropských básníků se budete moci setkat příští sobotu v Karlových Varech. Autorské čtení irského básníka Justin Quinn a českého básníka Petra Helmay a řada divadelních představení proběhne v následujícím týdnu v Náchodě. Interpretaci poezie vášnivých klasiků si připravila Poezie v barvách (poezievbarvach.cz). V Uherském Brodě budou přednášet verše z díla Martina Ivana Jirouse mladí začínající básníci. Ve Velvarech se můžete těšit na vzpomínkový pořad věnovaný básnířce Kateřině Veselé – Salón slečny Kateřiny.

Zahraniční poezii s překladem bude věnováno i několik večerů v Praze – Turecký večer v Památníku národního písemnictví, vystoupení ruské básnířky Natalie Volkové, českého básníka Františka Kostlána a sirského básníka Marwana Al Solaimana bude věnován večer v Juditině věži, do hlavního města zavítá i známá maďarská básnířka Katalina Ladik a maďarský básník Endre Szkárosi. Lužicko-srbské poezii bude věnován páteční večer v klubu Paliárka. Na autorském čtení Totem.cz proběhne mimo jiné i beseda s Matějem Stropnickým, Vilémem s filmové podoby Máje.

Informace o dalších desítkách akcí uspořádaných v rámci festivalu najdete také na facebooku www.facebook.com/denpoeziea na twitteru pod hashtagem #denpoezie

V pátek 22. 11. 2013 se v útulných prostorách liberecké Dobré čajovny uskuteční první scifistický literární večer, který v autorském čtení představí čtyři autory. Ze své tvorby budou předčítat: Karolina Francová (liberecká rodačka), Jan Kotouč (v jistých kruzích známější pod jménem Johnak), Julie Nováková a Tereza „Temnářka“ Matoušková, která zavítá až z Brna. Večer nese podtitul „Sci-fi a fantasy inspirace doma i za oceánem“ a kromě autorského čtení nabídne i zamyšlení nad inspirací čerpanou českými autory z americké sci-fi literatury.

Autorský večer v čajovně pořádá liberecký FANTASY klub společně s občanským sdružením Otevřené stránky. Byl podpořen Velvyslanectvím USA v ČR a Knihkupectvím a antikvariátem Fryč.

Facebook stránka čajovny.

Poučení č. 1: Nechoďte nakupovat na Černý pátek
Adamova dcera Jesse vytáhla Mercy na nákupy a v dopravní zácpě kolem všech supermarketů v Tri-Cities, kde probíhají obrovské slevy, je prostě velmi snadné vrazit do vozidla před vámi, zvlášť když se vás nevlastní dcera nečekaně zeptá, zda už s jejím tátou zaděláváte na miminko.

Poučení č. 2: V nouzi je dobrý i neprůstřelný Mercedes královny upírů
Mercy ztratí spojení se smečkou. Jejího druha Adama i celou smečku unesli bývalí vládní agenti, kteří po něm chtějí, aby zabil senátora Campbella, hlasitého odpůrce vlkodlaků a fae. Až by se tak stalo, dokázali by tím, že vlkodlaci musí být vyhlazeni.

Poučení č. 3: Nevíte-li si rady, zkuste zrcadlo
Jak však brzy vychází najevo, vládní agenti jsou jen najatými žoldáky někoho ctižádostivějšího, pro nějž jsou Campbell a Adam jen šachové figurky v partii, kde se hraje o to nejpodstatnější: o moc. O moc nad vlkodlaky, upíry i lidmi.

Patricia Briggs ve svém sedmém románu o Mercy Thompsonové (který časově spadá za události z knihy Dvojí spravedlnost) dokazuje, že neztratila svou úžasnou fantazii, že miluje své postavy – a jak by je pak nemohli milovat čtenáři – a že nemá strach experimentovat a ukázat svět Mercy v několika kapitolách i z pohledu Adama.

Autorka do příběhu vrací staré známé, které čtenáři mají rádi a kteří jim v minulém díle Říční znamení chyběli. Mnohem více prostoru než obvykle dostává vlkodlak Ben, tentokrát pasovaný do role Mercyiny pravé ruky (nebo spíš pravé přední tlapy) a ochranky. A roli ve Spálené mrazem si střihne i postava známá ze série Alfa a Omega. Patricia nádherně hraje i na emoční strunu, a přestože rozepře mezi Mercy a Adamem nejsou tak časté a vypjaté jako dřív, než byli druhy, díky Mercyině tvrdohlavosti ani tentokrát není nouze o hádky a usmiřování.

Román Spálená mrazem netrpí předvídatelností a závěr je docela překvapivý, ale také trochu uspěchaný. Zápletka je poměrně vážná, oběma hlavním hrdinům jde o život, takže nezbývá moc prostoru na humor či nadsázku. Na to už jsou čtenáři této série ale asi zvyklí.

Patricia Briggs umí vtáhnout do děje, připoutat čtenáře k osudům postav a připravit řadu překvapení. Přestože oba hlavní hrdinové by jeden pro druhého obětovali život, tak jejich láska zápletce nepřekáží a neuzurpuje si většinu prostoru. Autorka dokazuje, že výbornou akční urban fantasy lze napsat poutavě i bez přehnaně rušivé romantické linky.

Poutavý příběh je i tentokrát zabalen tak, že upoutá oko na první pohled, a to díky úžasným obálkám Daniela Dos Santose.

Patricia Briggs: Spálená mrazem (Mercedes Thompson 7)
Nakladatelství: FANTOM Print
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Daniel Dos Santos
Rok vydání: 2013
Počet stran: 272
Provedení: vázaná s přebalem
Cena: 269 Kč

Anotace:
Vítejte v budoucnosti.
Lidstvo osídlilo sluneční soustavu, ale ke hvězdám stále nedosáhne. Rádo ale sahá po násilí a křehká rovnováha mezi pozemskou vládou, revolucionáři z vnějších planet a paranoidními korporacemi se může kdykoliv změnit ve válečné peklo.
Jim Holden těží led v Saturnových prstencích a rozváží ho k asteroidům Pásu, když se svou posádkou narazí na opuštěnou loď Scopuli. Aniž by o to stáli, spadne jim do klína tajemství, pro které je kdosi ochoten zabíjet – nemilosrdně a v nepředstavitelném měřítku.
Detektiv Miller hledá mezi miliardami dalších lidí jednu jedinou dívku, která má to štěstí, že její rodiče jsou dost bohatí na to, aby si pátrání mohli dovolit. Když ho stopa zavede k Jimovi Holdenovi a Scopuli, začínají zdánlivě nesouvisející dílky skládanky zapadat do sebe.
Venku v Pásu vládnou odlišná pravidla a jedna malá loď může změnit vesmír.


Prolog: Julie
Scopuli zajali před osmi dny, a Julie Maová byla konečně připravena na zastřelení.
Trvalo jí celých osm dní v pasti ve skladové skříňce, než k tomu do-spěla. První dva dny zůstávala bez hnutí, byla si jistá, že to ti ozbrojení muži, kteří ji tam strčili, mysleli vážně. Prvních pár hodin neměla loď, v níž byla zajata, zapnutý pohon, takže se ve skříni vznášela a jemnými pohyby se přitom vyhýbala srážce se stěnami nebo skafandrem, s nímž ten prostor sdílela. Když se loď dala do pohybu a pohon jí vrátil váhu, stála nehybně, dokud ji nezačaly chytat křeče do nohou, a pak se pomalu schoulila do fetální polohy. Čůrala do kombinézy a nestarala se o svědivé vlhko ani zápach; měla jen strach, že by mohla uklouznout a upadnout do mokré skvrny, která se utvořila na podlaze. Nesměla dělat hluk. Zastřelili by ji.
Třetího dne ji žízeň přiměla k činu. Všude kolem ní se ozýval hluk lodi. Slabý subsonický hukot reaktoru a pohonu. Neustálý sykot a dunění hydraulických a ocelových zámků, jak se otevíraly a zavíraly dveře mezi palubami. Dusot těžkých bot na kovových roštech. Čekala, dokud se všechny zvuky, jež slyšela, nevzdálily, potom stáhla skafandr z háčku na podlahu skříně. Naslouchala, zda se neblíží žádné zvuky, a přitom pomalu rozebrala ochranný oblek a vyndala z něj zásobu vody. Byla stará a chutnala zatuchle; skafandr zjevně celé věky nikdo neudržoval. Jenže ona už neměla několik dní ani doušek, a zteplalá voda s jílovitou příchutí v zásobníku byla to nejlepší, co kdy ochutnala. Musela se usilovně přemáhat, aby ji nevypila všechnu, a nevyvolala si tím zvracení.
Když se jí znovu začalo chtít na malou, vyndala z obleku nádržku s katétrem a vymočila se do ní. Seděla na podlaze nyní vystlané vyztuženým skafandrem téměř v pohodlí a uvažovala, kdo jsou její věznitelé – flotila Koalice, piráti, nebo něco ještě horšího? Chvílemi usínala.
 
Čtvrtého dne ji izolace, hlad, nuda a zmenšující se prostor, kam ukládat moč, nakonec málem donutily navázat s nimi kontakt. Slýchala tlumené bolestné výkřiky. Někde blízko bili nebo mučili její kolegy z posádky. Když teď upoutá pozornost únosců, možná ji prostě přidají k ostatním. To by bylo v pořádku. Bití by dokázala zvládnout. Připadalo jí to jako malá cena, pokud to znamenalo, že zase uvidí lidi.
Skříň se nacházela vedle vnitřních dveří přetlakové komory. Během letu v těchto místech obvykle nebýval velký provoz, i když o rozvržení této konkrétní lodi nic nevěděla. Přemýšlela, co říct, jak na sebe upozornit. Když však konečně zaslechla, jak se někdo pohybuje směrem k ní, prostě se pokusila zařvat, že chce ven. Suché zaskřehotání, které jí vyšlo z hrdla, ji překvapilo. Polkla, pokusila se přimět jazyk, aby vyrobil trochu slin, a zkusila to znovu. Další slabé zachrčení v krku.
Ti lidé byli přímo přede dveřmi její skříně. Jakýsi hlas tiše hovořil. Julie se napřáhla, chystala se zabušit na dveře pěstí, a vtom zaslechla, co říká.
Ne. Prosím vás, ne. Prosím, ne.
Dave. Opravář z její lodi. Dave, který sbíral staré komiksy a znal milión vtipů, tady prosí tenkým hláskem.
Ne, prosím vás, ne, říkal.
Hydraulika zašuměla, zámky klaply, vnitřní vstup přechodové komory se otevřel. Následovalo tupé žuchnutí, jak byl někdo vhozen dovnitř. Další cvaknutí, komora se uzavřela. Sykot unikajícího vzduchu.
Když přechodová komora dokončila svůj cyklus, lidé přede dveřmi odešli. Nezabouchala, aby upoutala jejich pozornost.
 
Úplně loď vyčistili. Zadržení příslušníky válečného loďstva vnitřních planet mělo nepříjemný scénář, ale všem se dostalo patřičného výcviku, jak se v takovém případě zachovat. Citlivé informace byly vymazány a přepsány na pohled nezávadnými soubory s falešnými časovými známkami. Všechny údaje, příliš závažné, než aby se daly svěřit počítači, kapitán zničil. Když útočníci vstoupili na loď, mohli si hrát na neviňátka.
Nezáleželo na tom.
Nedošlo na žádné otázky ohledně nákladu nebo povolení. Útočníci vešli dovnitř, jako by jim to tu patřilo, a kapitán Darren jim ve všem vyhověl. Ostatní – Mike, Dave, Wan Li – všichni prostě zvedli ruce a podrobili se. Piráti či otrokáři, nebo co byli zač, je vytáhli z malé přepravní lodi, jež byla jejich domovem, a přiměli je projít propojovacím tunelem jen v minimálních ochranných oděvech. Mezi nimi a krutou prázdnotou byla jen tenká vrstva mylaru: doufej, že nepraskne, a pokud ano, máš po plících.
Julie se také podrobila, ale ti hajzlové ji začali osahávat a pokoušeli se ji svléknout.
Pět let tréninku jiu jitsu v podmínkách nízké gravitace, a teď se s nimi octla v uzavřeném prostoru bez tíže. Nadělala spoustu škody. Skoro už si myslela, že zvítězí, když vtom kde se vzala, tu se vzala, přilétla pěst v rukavici a udeřila ji do obličeje. Pak se jí všechno zamlžilo. Následovala ta skříň a Zastřelte ji, jestli se jen pohne. Čtyři dny se snažila být úplně potichu, zatímco kdesi pod ní mlátili její přátele a jednoho vyhodili přechodovou komorou ven.
Po šesti dnech všechno utichlo.
Při střídavých návalech vědomí a rozkouskovaných snů neurčitě vnímala, jak zvuky chůze, řeči a tlakových uzávěrů, i podzvukový hukot reaktoru a pohonu postupně slábnou. Když umlkly motory, zmizela i tíže a Julie se probudila ze snu o závodu ve svém starém člunu, zjistila, že se vznáší a její svaly proti tomu zuřivě protestují, než se zase uvolnily.
Přitáhla se ke dveřím a přitiskla ucho na chladný kov. Projel jí záchvěv děsu, než zachytila slabý šum vzduchové recyklace. Loď měla stále energii a vzduch, ale motory byly vypnuté a nikdo neotevíral dveře, nechodil ani nemluvil. Možná se právě konala schůze posádky. Nebo večírek na jiné palubě. Nebo všichni opravovali nějakou poruchu na zařízení.
Strávila den nasloucháním a čekáním.
Sedmého dne dopila poslední doušek vody. Po dobu čtyřiadvaceti hodin se nikdo na lodi nedostal na doslech. Cucala plastovou trubičku ze skafandru, až si vytvořila trochu slin; pak začala ječet. Ochraptěla křikem.
Nikdo nepřišel.
Osmého dne byla připravena na zastřelení. Dva dny neměla vodu, čtyři dny měla plnou odpadní nádržku. Přitiskla se rameny na zadní stěnu skříně, rukama se opřela o postranní. Pak vykopla oběma nohama, jak nejvíc dokázala. Křeče, jež následovaly po prvním kopnutí, ji téměř připravily o vědomí. Místo toho zaječela.
Hloupá holka, pokárala sama sebe. Byla dehydratovaná. Osm dní bez pohybu bohatě stačí na počátky svalové atrofie. Přinejmenším se mohla předem protáhnout.
Masírovala si ztuhlé svaly, dokud uzly nezmizely, pak se pustila do protahování. V duchu si představovala, že je zpátky v dojo. Když své tělo ovládla, vykopla znovu. A znovu. A ještě, až kolem krajů dveří začalo pronikat světlo. A ještě, až byly dveře tak prohnuté, že držely v rámu na třech pantech a zámku.
A naposled, až se prohnuly tolik, že zámek už petlici neudržel a dveře se rozlétly.
Julie vyrazila ze skříně s rukama napůl zdviženýma, připravena tvářit se buď hrozivě, nebo vyděšeně, podle toho, co se bude zdát užitečnější.
Na celé palubě však nikdo nebyl: přechodová komora, sklad skafandrů, kde strávila posledních osm dní, půl tuctu dalších skladišť – všechno prázdné. Vytrhla ze soupravy pro opuštění lodi magnetizovaný hasák, který se rozměrem hodil na případné rozbíjení hlav, a vydala se dolů po služebním žebříku na spodní palubu.
A pak ještě o palubu níž, a ještě níž. Osobní kajuty byly dokonale, vojensky uklizené. Sklad proviantu jevil známky rvačky. Opuštěná ošetřovna. Torpédovna. Nikdo. Komunikační stanice bez obsluhy, přepnutá do úsporného režimu a zamčená. Pár dosud fungujících senzorů neukazovalo ani stopu po Scopuli. Sevřely se jí útroby novým strachem. Paluba po palubě, místnost po místnosti bez známek života. Něco se stalo. Únik radiace. Otrava vzduchu. Něco, co je donutilo k evakuaci. Zauvažovala, jestli by dokázala loď řídit sama.
Ale kdyby se evakuovali, musela by je přece slyšet vycházet ven přechodovou komorou, ne?
Dorazila k poslednímu palubnímu průlezu, který vedl do strojovny, a zastavila se, když se automaticky neotevřel. Červené světlo na panelu zamykání signalizovalo, že místnost byla uzavřena zevnitř. Znovu pomyslela na únik radiace a podobné vážné poruchy. Ale kdyby skutečně šlo o něco takového, proč potom zamykat dveře zevnitř? Kromě toho cestou sem míjela jeden nástěnný monitor za druhým, a na žádném z nich nesvítilo varování před nebezpečím. Ne, tady nepůjde o radiaci, ale o něco jiného.
Kolem viděla další nepořádek. Krev. Rozházené nástroje a bedny. Ať se stalo cokoli, došlo k tomu právě tady. Nebo ne; tady to začalo. A skončilo to za těmi zamčenými dveřmi.
Vyžádalo si to dvě hodiny práce se svařovacím hořákem a páčidly z dílny, než se prořezala průlezem do strojovny. Hydraulika byla pokažená, musela dveře odstrčit ručně. Ven se vyvalil závan teplého, vlhkého vzduchu, jenž s sebou nesl nemocniční pach bez dezinfekce. Pach s příchutí mědi, vyvolávající nevolnost. Takže mučírna. Uvnitř budou její přátelé, zbití nebo rozsekaní na kusy. Julie zvedla svůj hasák a připravila se, že rozmlátí nejméně jednu hlavu, než ji zabijí. A vplula dovnitř.
Strojovna byla obrovská, s klenbou jako katedrála. Vévodil jí fúzní reaktor, umístěný uprostřed. Cosi s ním nebylo v pořádku. Tam, kde by měla vidět displeje, štíty a monitory, jádro reaktoru jako by potahovalo jakési bláto. Pomalu se vznášela k němu, jednu ruku stále na žebříku. Podivný pach sílil, až se zdál nesnesitelný.
Bláto pokrývající reaktor se svým složením nepodobalo ničemu, co kdy spatřila. Procházely jím trubice podobné cévám či dýchacím cestám. Některé tepaly. Takže to nebude žádné bahno.
Tkáň.
Jeden z výběžků té věci se pohnul k ní. V porovnání s celkem působil drobně, asi jako malíček u nohy. Byla to hlava kapitána Darrena.
„Pomoz mi,“ řekla.

Kapitola první: Holden
Před sto padesáti lety, kdy provinciální neshody mezi Zemí a Marsem došly až na pokraj války, byl Pás vzdáleným obzorem nesmírného nerostného bohatství, z hlediska ekonomického využití mimo dosah, a vnější planety přesahovaly i nejsmělejší, nejfantastičtější sny korporací. Potom Solomon Epstein postavil svůj malý modifikovaný fúzní motor, strčil ho do své jachty pro tři a zapnul ho. S kvalitním dalekohledem jeho loď můžete ještě stále vidět, jak zlomkem rychlosti světla míří do velkého prázdného vesmíru. Nejlepší, nejdelší pohřeb v dějinách lidstva. Naštěstí nechal plány motoru na svém domácím počítači. Epsteinův pohon sice lidstvu nedaroval hvězdy, ale přiblížil mu planety.
Canterbury byla přestavěná a nově vybavená kolonizační loď, tři čtvrtě kilometru dlouhá, čtvrt kilometru široká, zhruba ve tvaru požárního hydrantu a uvnitř převážně prázdná. Kdysi bývala plná lidí, zásob, schémat, strojů, bublin pro udržení životního prostředí a naděje. V současné době žilo na Saturnových měsících něco pod dvacet miliónů lidí. Canterbury tam dopravila téměř milión jejich předků. Pětačtyřicet miliónů osídlilo Jupiterovy měsíce. Na jednom měsíci Uranu se usadilo pět tisíc – nejvzdálenější výspa lidské civilizace, přinejmenším dokud mormoni nedokončí svou vícegenerační loď a nezamíří ke hvězdám a osvobození od zákonů pro omezení populace.
A pak tu byl Pás.
Kdybyste se na to zeptali náborářů SVP, když jsou opilí a ve sdílné náladě, možná by vám odpověděli, že v Pásu je snad sto miliónů. Zeptejte se sčítacího komisaře z vnitřních planet, a dozvíte se, že spíš padesát miliónů. Ať se to vezme z kterékoli strany, osídlení je to obrovské a potřebuje spoustu vody.
A tak teď Canterbury a tucty jejích sesterských lodí, zaměstnaných u společnosti Čiročistá, pendlovaly od štědrých Saturnových prstenců k Pásu a vláčely s sebou ledovce, a budou to dělat, dokud z nich nezbude nic než vraky.
Jimu Holdenovi to připadalo poetické.
„Holdene?“
Obrátil se k palubě hangáru. Hlavní inženýrka Naomi Nagata se tyčila nad ním. Měřila skoro dva metry, hřívu kudrnatých vlasů měla sepnutou do černého ohonu, ve tváři napůl pobavený, napůl podrážděný výraz. Jako ostatní obyvatelé Pásu měla ve zvyku krčit rukama místo rameny.
„Holdene, posloucháš mě, nebo jen tak civíš z okna?“
„Vyskytl se problém,“ pravil Holden, „a protože jsi opravdu, ale opravdu dobrá, dokážeš to opravit, přestože nemáš dost peněz ani prostředků.“
Naomi se zasmála.
„Takže jsi neposlouchal,“ konstatovala.
„Ne, ani ne.“
„No ale podstatu jsi pochopil správně. Přistávací zařízení Rytíře nebude v atmosféře spolehlivé, pokud nevyměníme těsnicí spoje. Bude to problém?“
„Zeptám se starého pána,“ odpověděl Holden. „Ale kdy jsme ten raketoplán naposled použili v atmosféře?“
„Nikdy, ale podle předpisů musíme mít aspoň jeden schopný provozu v atmosférických podmínkách.“
„Hej, šéfe!“ zaječel Amos Burton, Naomin asistent původem ze Země. Mával svalnatou paží zhruba jejich směrem. Myslel Naomi. Byl sice na lodi kapitána McDowella a Holden byl zástupce velitele, ale ve světě Amose Burtona byla šéfem jedině Naomi.
„Co se děje?“ houkla na něj Naomi.
„Vadný kabel. Můžeš tohohle hajzlíka podržet, než seženu náhradní?“
Naomi se Holdena pohledem zeptala: Jsme tady hotovi? Ironicky jí zasalutoval, odfrkla a odcházela, potřásajíc hlavou, dlouhá a štíhlá, v umaštěné kombinéze.
Sedm let v Zemské flotile, pět let práce ve vesmíru s civilisty, a stejně si nemohl zvyknout na ty dlouhé, neuvěřitelně tenké kosti obyvatel Pásu. Dětství pod vlivem gravitace navždy ovlivnilo jeho vnímání.
U ústředního výtahu Holden krátce zaváhal s prstem nad tlačítkem navigační paluby; lákala ho představa Ade Tukunbo, její úsměv, hlas, vlasy s vůní pačuli a vanilky; stiskl však tlačítko nemocnice. Nejdřív povinnost, potom potěšení.
Když vešel, zdravotní technik Shed Garvey se hrbil nad laboratorním stolem a čistil pahýl levé paže Camerona Paje. Před měsícem Pajovi přimáčkl loket třicetitunový blok ledu, pohybující se rychlostí pět milimetrů za vteřinu. Mezi lidmi, kteří vykonávali nebezpečnou práci při řezání ledovců v nulové gravitaci a manipulaci s nimi, to nebylo nijak vzácné zranění, a Paj k němu přistupoval s profesionálním fatalismem. Holden se Shedovi naklonil přes rameno a sledoval, jak vytahuje z odumřelé tkáně jednoho z léčivých červů.
„Jak to vypadá?“ zeptal se.
„Docela slušně, pane,“ odvětil Paj. „Ještě mi zbylo pár nervů. Shed mi vysvětloval, jak se na ně napojí protéza.“
„Pokud se nám podaří zvládnout nekrózu,“ dodal ošetřovatel, „a zařídit, aby se nám Paj nezhojil až příliš, než se dostaneme na Cereru. Ověřil jsem pojistnou smlouvu, a tady Paj ji má uzavřenou na dost dlouho, aby mu přiklepli protézu s posilovačem, tlakovými a teplotními čidly a kvalitním softwarem. Celý komplet. Bude skoro tak dobrá jako jeho původní končetina. Na vnitřních planetách mají nový biogel, ze kterého doroste nová ruka, jenže to naše zdravotní pojištění nepokrývá.“
„Do hajzlu s vnitřníma i s tím jejich magickým želé. Radši budu mít poctivou náhradu, co vyrobili ve starým dobrým Pásu, než něco, co ty mizerové nechali vyrůst v laboratoři. Ty novomódní pracky prý z tebe udělají pitomce,“ mínil Paj. Pak rychle dodal: „Hm, no, bez urážky, šéfe.“
„Nic se nestalo. Jsem rád, že vás dáme do pořádku,“ opáčil Holden.
„Povězte mu ten zbytek.“ Paj se potměšile zašklíbil. Shed se začervenal.
„No, já slyšel od chlapů, co je dostali,“ zamumlal Shed s odvráceným pohledem, „že než se s protézou vytvoří spojení, tak si ho honíš a máš pocit, jako by ti to dělal někdo jinej.“
Holden nechal tu poznámku viset ve vzduchu a Shedovy uši nabraly karmínový odstín.
„To je dobré vědět,“ pravil Holden nakonec. „A nekróza?“
„Máme tady nějakou infekci,“ odpověděl Shed. „Červi ji udržují pod kontrolou a zánět je za daných okolností vlastně užitečný, takže s ní nebojujeme nijak zvlášť usilovně, pokud se nezačne šířit.“
„Bude v pořádku do příští cesty?“
Paj se poprvé zachmuřil.
„To teda sakra jo, budu v pořádku. Já jsem vždycky připravenej. Tohle je moje práce, pane.“
„Pravděpodobně ano,“ řekl Shed. „Záleží na tom, jak se protéza napojí. Když ne první, tak druhá.“
„Do hajzlu s tím,“ mínil Paj. „Dokážu sekat led jednou rukou líp než půlka těch mamlasů, co tady na týhle starý hajtře máte.“
„No,“ prohlásil Holden, skrývaje úšklebek, „jsem rád, že to vím. Pokračujte.“
Paj si odfrkl. Shed vytáhl ven dalšího červa. Holden se vrátil k výtahu, a tentokrát už neváhal.
Navigační stanice Canterbury nebyla vypočítána na efekt. Obrovské displeje přes celou stěnu, jaké si Holden představoval, když se poprvé jako dobrovolník hlásil k flotile, na největších lodích sice existovaly, ale i tam působily spíš jako výzdoba než skutečně potřebná věc. Ade seděla u dvojice monitorů jen o něco větších než příruční terminál, v jejichž rozích běžely aktuální grafy efektivity a výkonu lodního reaktoru a motorů, vpravo se vinuly nezpracované údaje, jak je jednotlivé systémy dodávaly. Měla masivní sluchátka, jež jí zakrývala uši, a jen slabě z nich unikal hluboký rytmus bubnů. Kdyby Canterbury zaznamenala nějakou anomálii, okamžitě by ji upozornila. Kdyby se objevila porucha některého systému, ihned by to zjistila. Kdyby kapitán Mc-Dowell opustil své velitelské stanoviště a řídicí pult, okamžitě by to věděla, takže by stačila vypnout hudbu a tvářit se zaměstnaně, až by dorazil. To její drobné požitkářství bylo jen jednou z tisíce věcí, které na ní Holdena přitahovaly. Došel k ní zezadu, jemně jí stáhl sluchátka z uší a pozdravil: „Ahoj.“
Ade se usmála, poklepala na monitor a nechala sluchátka spočívat na útlé šíji jako nějaký technický šperk.
„Zástupce velitele James Holden,“ pravila s přehnanou formálností, kterou ještě zdůrazňoval její silný nigerijský přízvuk. „Co pro vás mohu udělat?“
„To je zvláštní, že se ptáte,“ řekl. „Právě jsem uvažoval, jak by bylo příjemné, kdyby za mnou někdo přišel do kajuty, až nás vystřídá třetí směna. Někdo, s kým bych si mohl dát malou romantickou večeři, ten samý blaf, co servírují v kantýně. Poslouchat hudbu.“
„Popít vínečka,“ přidala se. „Trochu porušit předpisy. Hezká představa, ale já dnes nemám náladu na sex.“
„Já nemluvil o sexu. Jen o jídle. Povídání.“
„Já mluvila o sexu,“ namítla.
Holden si klekl k jejímu křeslu. V třetinové gravitaci za současného výkonu motorů to bylo dokonale pohodlné. Ade se teď usmívala přívětivěji. Řetěz výstupních údajů zacinkal; pohlédla na obrazovku, klepnutím ho potvrdila a obrátila se zpět k němu.
„Ade, mám tě rád. Chci říct, jsem rád ve tvé společnosti,“ řekl. „Nechápu, proč bychom spolu nemohli strávit nějaký čas oblečení.“
„Holdene. Zlato. Nech toho, ano?“
„Čeho mám nechat?“
„Přestaň se snažit namluvit si mě. Jsi milý. Máš pěkný zadek a v posteli je to s tebou fajn. To ale neznamená, že jsme zasnoubení.“
Holden se zhoupl na patách, cítil, jak se začíná mračit. „Ade. K tomu bych potřeboval něco víc.“
„Jenomže v tom nic víc není.“ Vzala ho za ruku. „A tak je to v pořádku. Jsi tady zástupce velitele, a já jen na brigádě. Ještě jedna cesta, možná dvě, a mizím.“
„Já k téhle lodi taky nejsem přikovaný řetězem.“
Její smích se skládal stejným dílem z vřelosti a pochyb.
„Jak dlouho už jsi na Canty?“
„Pět let.“
„Ty nikam neodejdeš,“ prohlásila. „Je ti tady dobře.“
„Dobře?“ opakoval. „Canty je stoletý tahač ledu. Dala by se najít ještě horší práce, ale to bych se musel fakt snažit. Všichni jsou tady nekvalifikovaní nebo měli v posledním zaměstnání pěkný průšvih.“
„A ty se tady cítíš pohodlně.“ Její oči už se nezdály tak vlídné. Skousla si ret, koukla na obrazovku, pak znovu vzhlédla.
„Tohle si nezasloužím,“ řekl.
„To ne,“ přisvědčila. „Hele, už jsem ti vysvětlila, že dnes nemám náladu. Jsem podrážděná. Potřebuju se pořádně vyspat. Zítra budu příjemnější.“
„Slibuješ?“
„Dokonce ti udělám večeři. Omluva přijata?“
Sklouzl dopředu, přitiskl rty na její. Vrátila mu polibek, nejdřív zdvořile, pak o něco vřeleji. Na chvilku mu položila prsty na šíji, vzápětí ho ale odstrčila.
„V tomhle jsi až moc dobrý. Radši bys měl jít. Jsme ve službě a tak dál.“
„Jasně.“ Neměl se k odchodu.
„Jime,“ vzdychla. Vtom se s cvaknutím zapnul lodní komunikační systém.
„Holden na můstek,“ ohlásil kapitán McDowell dutým, zdeformovaným hlasem. Holden zamumlal něco sprostého. Ade se uchechtla. Hbitě se k ní sehnul, políbil ji na tvář a zamířil zpátky k centrálnímu výtahu s tichým přáním, aby kapitána za tohle všivé načasování postihly vředy a veřejné zhanobení.
Můstek nebyl o mnoho prostornější než Holdenova kajuta a byl poloviční v porovnání s kantýnou. Až na nadměrně velký kapitánský displej, který si vyžádal McDowellův slábnoucí zrak a nedůvěra vůči chirurgické korekci, to klidně mohla být zadní místnost nějaké účetní firmy. Páchlo to tu čisticími prostředky s dezinfekcí a příliš silným čajem yerba maté. McDowell se při Holdenově příchodu otočil se židlí, pak se pohodlně opřel a přes rameno ukázal na komunikační stanici.
„Becco!“ štěkl. „Pověz mu to!“
Rebecca Byersová, sloužící spojovací důstojník, mohla pocházet ze svazku žraloka a sekery. Černé oči, ostré rysy, rty tak tenké, jako by je vůbec neměla. Na palubě se vykládalo, že se na tuhle práci dala, aby unikla obvinění za zabití exmanžela. Holden ji měl rád.
„Nouzový signál,“ oznámila. „Zachytila jsem ho před dvěma hodinami. Právě dorazilo potvrzení přenosu z Callisto. Je skutečný.“
„Aha,“ hlesl Holden. Pak dodal: „Do hajzlu. A my jsme nejblíž?“
„Jediná loď na pár miliónů kiláků.“
„No paráda. Tak ty údaje,“ požádal.
Becca se obrátila ke kapitánovi. McDowell zapraskal klouby prstů a upřel zrak na displej. Světlo monitoru jeho obličeji dodávalo zvláštní zelenkavý nádech.
„Je to těsně vedle zmapovaného asteroidu mimo Pás,“ řekl.
„Vážně?“ vyhrkl Holden udiveně. „Copak do něj narazili? Vždyť tam kolem na milióny kilometrů vůbec nic není.“
„Třeba tam zastavili, protože si někdo nutně musel odskočit. My víme jen tolik, že tam ten trouba dřepí, vysílá signál ohrožení, a my jsme nejblíž. Za předpokladu…“
Zákony sluneční soustavy hovoří jednoznačně. V prostředí tak nehostinném, jako je vesmír, nemůže být pomoc jiným lidem v nouzi nepovinná. Nouzový signál už pouhou svou existencí zavazuje nejbližší loď zastavit a poskytnout pomoc – což ovšem neznamená, že zákon dodržují všichni bez výjimky.
Canterbury byla plně naložená. Během uplynulého měsíce postupně, opatrně zrychlovala s nákladem hodně přes milión tun ledu. Právě tak jako malý ledovec, který Pajovi rozdrtil paži, se nedá jen tak lehce zpomalit. Vždycky tu bylo pokušení mít poruchu komunikace, vymazat záznamy a nechat rozhodnout velkého boha Darwina.
Ovšem kdyby McDowell něco podobného zamýšlel, nezavolal by Holdena. Ani by to nenavrhl, kdyby ho mohla slyšet posádka. Holden tomu tanečku rozuměl. Kapitán chtěl být tím, kdo by se na celou záležitost vykašlal, nebýt Holdena.
Obyčejní maníci uznají, že kapitán nechtěl loď připravit o kus zisku. Uznají, že Holden musel trvat na dodržování zákona. A ať už to dopadne jakkoli, budou kapitána i Holdena nenávidět za to, co po nich žádal zákon i obyčejná lidská slušnost.
„Musíme se tam zastavit,“ pronesl Holden. Pak rázně dodal: „Třeba za to bude odměna.“
McDowell poklepal na monitor. Z konzole se ozvala Ade, hlasem stejně hlubokým a vřelým, jako by byla přímo v místnosti.
„Kapitáne?“
„Potřebuju čísla ohledně zabrždění téhle kisny,“ řekl.
„Pane?“
„Jak moc bude obtížné dopravit nás k CA-2216862?“
„My zastavujeme na asteroidu?“
„To vám sdělím, až uposlechnete můj rozkaz, navigátore Tukunbo.“
„Ano, pane.“
Holden zaslechl řadu klapnutí.
„Když loď okamžitě obrátíme a vypálíme jako namydlený blesk, dostanu nás za dva dny do vzdálenosti padesáti tisíc kilometrů od asteroidu, pane.“
„Můžete mi upřesnit, co obnáší ten namydlený blesk?“ požádal Mc-Dowell.
„Všichni se musí uložit do havarijních křesel.“
„Přirozeně,“ povzdechl si McDowell a poškrábal se v neupraveném vousu. „A hýbat s ledem nás při troše štěstí bude stát všehovšudy pár miliónů babek, pokud ovšem jenom pomačkáme trup. Na tohle už jsem starý, Holdene. Doopravdy.“
„Ano, pane. To jste. A já se vždycky těšil na vaše křeslo,“ pravil Holden. McDowell se nasupil a udělal neslušný posunek. Rebecca si pobaveně odfrkla. McDowell se k ní otočil.
„Pošlete zprávu na maják, že jsme na cestě. A oznamte na Ceres, že se opozdíme. Holdene, jak je na tom Rytíř?“
„Žádné lety v atmosféře, dokud neseženeme pár náhradních dílů, ale ve vakuu udělá v pohodě padesát tisíc kiláků.“
„Víte to jistě?“
„Řekla to Naomi. Takže to musí být pravda.“
McDowell se zvedl do výšky svých dvou a čtvrt metru, přičemž byl hubenější než nějaký pozemský puberťák. Vzhledem k jeho věku a ke skutečnosti, že nikdy nepobýval v gravitační studni, bude pro něj zrychlení pořádná zátěž. Holden k němu pocítil záchvěv soucitu, který by si ovšem nikdy nedovolil projevit, aby starého pána neuvedl do rozpaků.
„Takže, Jime,“ začal McDowell tak tiše, že ho slyšel jen Holden. „Žádá se po nás, abychom zastavili a učinili pokus, ale nemusíme se přitom ztrhat, jestli mi rozumíš.“
„Už jsme zastavili,“ řekl Holden a McDowell poklepal do vzduchu rozpřaženýma pavoučíma rukama. Jedno z mnoha gest, jež se vyvinula v Pásu: viditelných i ve skafandru.
„Tomu se nemůžeme vyhnout,“ prohlásil. „Ale jestli tam venku uvidíte něco divného, něco, co by se vám nezdálo, nehrajte si na hrdiny. Sbalte si fidlátka a vraťte se domů.“
„Mám to nechat na další loď, která tudy poletí?“
„A dávejte na sebe pozor,“ pokračoval McDowell. „To je rozkaz. Jasné?“
„Rozumím,“ odvětil Holden.
Lodní komunikační systém se s klapnutím probral k životu a McDowell se pustil do vysvětlování situace posádce. Holden v duchu téměř slyšel sborové zasténání, jež se ozývalo všemi palubami. Obrátil se k Rebecce.
„Dobře,“ pravil. „Co víme o té ztroskotané lodi?“
„Malý náklaďák. Registrace na Marsu. Domovský přístav Eros. Jmenuje se Scopuli…“

Info o knize:
Autor: James S. A. Corey
Nakladatelství: Triton
Překlad: Jana Rečková
Obálka: Daniel Dociu
Počet stran: 456
Datum vydání: 31.10.2013
ISBN: 978-80-7387-701-9

Přestože byl první díl cyklu vlastně jen takový „lehký úvod“ do problematiky, na českém knižním trhu způsobil senzaci. Důkazem budiž záplava nadšených recenzí, vysoké umístění v žebřičcích bestsellerů a mimo jiné i fakt, že zájem čtenářů si u Arga vynutil první dotisk už půl roku po vydání.

Čím je to způsobené?

Zaprvé Mycelium je sice scifi, ale ne přímo z výsluní popularity ustupující (bohužel) hard scifi. Kdyby autorka kosmické lodě nahradila draky a místo mimozemšťanů dosadila třeba elfy, všichni by jásali nad novou a originální temnou fantasy. Tahle knížka má, podobně jako třeba Hvězdné války, potenciál oslovit obě poloviny fandomu a snad navíc svým charismatem vytvořit i vlastní fanouškovskou sektu. A když už jsem u toho, prvky hororu si tam zájemce také najde.

Zadruhé je to výborné řemeslo. Musím obdivovat, jak Vilma z dějové linie vybrala klíčové momenty, odsunula všechny události s menším dramatickým potenciálem a soustředila se jen na scény, při kterých může trochu pocuchat čtenářovy nervy. Nešetří slovy a námahou tam, kde je šance vyždímat emoce navozením atmosféry a kde naopak hrozí nuda a rutina, přejde vše jen zmínkou. Trochu jsem se bál, že v druhém díle podlehne autorka vábení popisovat Lucasovy bolestivé záchvaty migrény, ale elegantně se tomu vyhnula. Čtenář už ví, že hlavní hrdina tímhle trpí a není třeba ho obtěžovat připomínáním známých faktů. Raději necháme ubohého Lucase trpět ještě nějak jinak.

Další trik, který Kadlečková použila, je prozíravé servírování informací. V druhém díle už není kladen takový důraz na Lucase a do pozadí ustupuje i Pinky (k potěše mnohých). Větší roli naopak hrají Aš-šád a Kamila. Postavy románu se postupně dozvídají zásadní informace o tom, v jak hlubokých sračkách všichni jsou a co se ještě může podělat. A mají z toho hrůzu. Zvlášť Lucasovi se jeho arogance a povýšenost vrací i s úroky. Trik spočívá v tom, že různé postavy vidí jen svou výseč problémů a cítí jen svou malou porci strachu. Jen čtenář má všechny ty děsy jako na dlani a když si jeho oblíbaná postava zoufá, pomyslí si: Milá postavo, kdybys věděla ještě to a to, tak si asi hodíš mašli.

Jenže postavy si mašle neházejí, raději odstraní toho, kdo jim stojí v cestě, a zatím nezlomené pokračují ve svém mravenčím úsilí. A děda Mráz si zatím na zádech čtenáře vyznačil běžeckou dráhu a pilně trénuje na Olympijské hry.

V recenzi na první díl jsem vyzdvihl jak umně jsou v Myceliu podané intriky, manipulace a boj o moc. Byl kladen důraz na pevnost vůle, sílu charakteru a přirozené dělení na dominantní a submisivní osobnosti. To stále platí, ale v druhém díle už konečně dostaneme podrobnější obrázek o vlivu Össenských drog na vůli a větší prostor dostává také jejich náboženský fanatismus. Nejsem věřící ani drogově závislý a docela by mě zajímal názor někoho, kdo se s oběma fenomény seznámil blíže. Co já mohu posoudit, popasovala se jejich vylíčením Vilma na jedničku. Snad jen ta vsuvka s Brianem (pochopíte až přečtete) na mě působila trochu nepatřičně.

Další stavební prvek tohoto chrámu kosmické gotiky je telepatie, psychokineze a další parapsychické schopnosi, které dává tajemný Argenit. S mimosmyslovými schopnostmi se dá umělecky pracovat buď jako s darem, nebo jako s prokletím. Těžko budu jmenovat významné dílo, které staví na tématu parapsychologie a přitom jej popisuje jen jako dar. Téma prokletí je silnější a není divu, že se mi při čtení Ledu pod kůží vybavily vzpomínky na film Akira, nebo Silverbergovo Umírat zevnitř.

Posun oproti prvnímu dílu se neomezuje jen na děj a události, ve světle nových indicií a informací vyvstávají nové souvislosti okolo obsahu prvního svazku. Tahle provázanost se asi dala čekat, nemůžu se dočkat, až budu mít doma celou posvátnou pětici, a přečtu si ji celou od začátku, protože pasáže, které mi v prvním díle připadaly vcelku příčetné, s novými informacemi dostaly odstín skrytého šílenství.

Ano, motto celého Mycelia je, že nejdůležitější věci se odehrají skrytě a vzhledem tomu, jaké věci zatím Vilma před čtenáři poodhalila, to skryté odhaduji na nějakou skutečnou obludnost.

Jsem zpětně rád, že jsem Jantarové oči ve své recenzi nenazval dokonalými, protože druhý díl je lepší. Ale zase není dokonalý.

Mycelium 2: Led pod kůží
Kadlečková, Vilma
Nakladatel: Argo / Ebook: Kosmas
Obálka: Tomáš Kučerovský
Redakce: Viktor Janiš
Rok vydání: 2013
Počet stran: 327
Rozměr: 145x205
Provedení: paperback
Cena: 348 Kč

Po úspěchu jiskřivé romance z prostředí pánského striptýzu se Majar nebojácně vrhla i do vod urban fantasy a Hot Boys rychle následoval další hit – Znamení vlka, příběh české rodačky Viktorie, která se přestěhovala do Spojených států. Tam se nezkrotná Tori jedné osudné noci střetne s vlkodlakem a její život se navždy změní.

A protože její příběh nemohl než okouzlit čtenáře, nakladatelství Fantom Print i samotná autorka vyslyšely jejich prosby a v předvánočním čase přináší pokračování Viktorčina příběhu, nazvané Krvavý písek.

Tori měla na krátkou chvíli všechno, po čem kdy mohla toužit, teď je to však pryč. Je vytržena z prostředí, v němž si vytvořila nový domov, a spolu s vlkodlakem Eliahem se proti své vůli dostává do písečné Arizony. Brzy však zjišťuje, že její vůle a přání nejsou na světě to nejdůležitější a že její vlastní štěstí bude muset počkat.

M. T. Majar přivádí zpět vlkodlačici Tori, která pro drsné slovo nejde daleko a umí se porvat se sebevětší nepřízní osudu. Zároveň je to však také žena, se všemi plusy a mínusy, jež s sebou ženství nese. Tori si nelze nezamilovat a Majar znovu předvádí mistrovský autorský um, který vás chytí a už nepustí.

Anotace:
Když hledáte ztracenou duši, neztratíte i tu svoji?
Síla jejího vlka a indiánská magie. Spolu i proti sobě.
Tentokrát musí kousnout hodně hluboko.
Až na krev.
Vytržená z domova, který konečně našla. Z náruče muže, kterého milovala, kterému měla stát po boku. Teď cestuje rozpálenou krajinou amerického jihozápadu společně s indiánským šamanem a v hlavě má temný stín, jenž dříve nebo později vypluje na světlo. Potkává lidi, které nikdy potkat nechtěla. Lidi, pro něž jsou lykantropové jen odolnou hračkou pro zvrhlé hry. Tori musí bojovat o hrdost a o život. Nejen svůj. Musí se vydat do míst horkých jako peklo a rudých jako písek Arizony.

Ukázka z knihy:

„ZASTAV!“ zařvala jsem a trhla sebou dozadu. A znovu… a ještě. Mačkala jsem mu břicho a začala jeho tělem cloumat ze strany na stranu. Nepříčetný vztek mě rozpaloval od kořínků vlasů až po paty. Po nohy uvězněné na pedálech motorky. Rvala jsem ruce od sebe vší silou, kterou jsem v sobě měla. Teď právě jí moc nebylo, musel mě pořádně utlumit, ať už to udělal čímkoliv. Nejpravděpodobnější se mi zdála pořádná rána do hlavy, podle bolesti, která mi v ní pulzovala. Nedokázala jsem ta pouta, nebo to, co mé ruce drželo svázané, přetrhnout. Za víčky mi tančila rudá kola, trnuly mi zuby a celé tělo vibrovalo touhou po transformaci. Která ale nepřicházela a já se o ni tím urputněji snažila. Horké slunce pálilo a stíny byly dlouhé. Muselo být už pozdní odpoledne. Krajinu kolem cesty jsem nepoznávala, její ráz byl úplně jiný než doma, v Missouri. Zmatek se střídal se vztekem a dech mě pálil v krku. Ničemu jsem nerozuměla. Co se to děje? Kam mě to veze a proč? Otáčela jsem hlavu ze strany na stranu a vítr mě šlehal v obličeji mými i jeho vlasy. Zadívala jsem se mu přes rameno na cestu před námi. V dáli jsem uviděla u krajnice poutač a zaostřila na něj. Rychle se blížil a já mrkala, abych vyhnala z očí slzy a pot. Ukazatel proletěl kolem nás a já se za ním nevěřícně otočila. Byli jsme na stošedesátce a právě minuli odbočku na Colorado Springs. Vytřeštila jsem oči a rozkřičela se. Nesrozumitelné zvuky, dílem vlčí řev, dílem nářek vyděšené ženy. Byli jsme v Coloradu. Coloradu! Nejmíň sedm set mil od domova. Upřeně jsem zírala na šev jeho kožené bundy, výraz strnulý. Prázdný. A stejné prázdno v hlavě, pulzující bolestí. Soustředila jsem se a procházela svou myslí, jako by to byla dlouhá chodba plná dveří. Některé byly otevřené dokořán, jiné jen zpola. Pár jich bylo zavřených a já pomyslně cloumala klikou. V těch otevřených jsem viděla Beth a Bena, viděla jsem svou smečku, své bratry a sestry. Svou vlčí podstatu, svůj původ. Věděla jsem, kdo jsem, zároveň však jako by mi důležitá věc unikala. Jako by to nebylo všechno, ne jen vlk, lycas. Něco víc, něco… důležitého. Něco, co bylo za jedněmi z těch zavřených dveří, a já do nich bezvýsledně bušila. Chtěla jsem se dostat k tomu, co je za nimi. Pohnula jsem hlavou a žár slunce se mi naplno opřel do tváře. Vnímala jsem to teplo, ale jen okrajově. Soustředila jsem se a pátrala ve vlastní mysli. Očima, obrácenýma dovnitř, jsem se rozhlížela na všechny strany jako opuštěnec na nejvyšším bodě malého ostrova. Ze všech stran jen voda. Prolétl kolem mě stín velké černé vlčice. Otočila se a zadívala se mi do očí. Jejich výraz byl odevzdaný, pokorný. Podřízený. Bojovala jsem s ní? Vzpomínka vyplula jako bublina na hladinu. Ano, bojovala. A porazila ji. Vzpomněla jsem si na pach její krve, na dvě změněná, do sebe zaklesnutá obrovská těla. Zuby, drápy, maso a boj. Pamatovala jsem si řev a urputnost, s jakou jsme se rvaly. Ale proč? PROČ? Odvrátila oči a sklonila hlavu. Položila ji na přední tlapy a tiše mručela a celou svou bytostí mi dávala najevo podřízení. Vzpomínka, k níž patřila, byla plná pachů, plná vůní. Tápala jsem kolem sebe, snažila se to uchopit, zachytit něco… to… jen natáhnout ruku, nahlédnout za roh…

Z hlubin mé mysli náhle vyplul Eliah, nejprve nezřetelný stín, ale blížící se a rostoucí. Vím, že stačilo otevřít oči a zírala bych přímo na jeho skutečné tělo, ale momentálně mě zajímalo tohle. Jaké vzpomínky s sebou přináší, jaké odpovědi. Přiblížil se na délku paže a upřeně na mě hleděl. Oplácela jsem mu pohled, a když natáhl ruku, vydala jsem se k němu. Tvář měl zcela bez výrazu, černé oči mě sledovaly. Věděla jsem, kdo je, kým je. Druhý smečky Tichých stínů. To o něj jsem bojovala? Ne, pomyslně jsem zavrtěla hlavou. Něco jiného, někdo jiný! Sledoval mě s majetnickým, lehce povýšeným pohledem. Pohnul prsty a já se k němu přiblížila o dalších pár kroků. Zastavil mě zvuk, linoucí se odněkud ze zadní části pomyslné chodby, z části, kterou jsem už prošla. Jako by za jedněmi z těch zavřených dveří někdo křičel. Volal mě, narážel do dveří, bušil do nich. Kdo… Otočila jsem hlavu a zadívala se zpátky. Cítila jsem tep a žár jako malé pulsující ohnisko, tam… za těmi… dveřmi, jen kousek. Eliah zasyčel a natáhl ruce. Prudce mě k sobě strhnul. Jeho oči se vpily do mých. Barva plynule přecházela z černé do zelené a zase zpátky. Vzpomněla jsem si na každou společnou minutu, na každou chvíli, každý okamžik. Na první setkání, když naši smečku navštívila ta jejich. Proč přijeli? Neměla jsem čas nad tím přemýšlet, jeho oči hnaly mé myšlenky dál. Tlačily je a popoháněly s jistou urputností. Vzpomněla jsem si na tu magickou chvíli na parkovišti před barem, kdy jsme se poprvé dotkli a poznali se do morku kostí. Pochopili se. Ochutnal mou sílu, tu, kterou teprve vlčí energie dokázala probudit a opravdu přivést k životu. Sílu, se kterou jsem zatím neuměla příliš pracovat, zatím to byla jen zvláštní hračka. V tuhle chvíli jsem věděla, že ten okamžik byl klíčový, vedl k celé téhle situaci, k tomu, že uháníme silnicí dál a dál, že mě odváží pryč, že si mě bere s naprostou samozřejmostí. Cítil možnosti, plynoucí ze spojení dvou sil, věděl o nich a odmítal jimi plýtvat. A tak si mě vzal. Udělal rozhodnutí a ignoroval to mé. Vím, že by bylo snadné mu prostě podlehnout. Jeho očím, jeho vlasům a vůni, síle jeho těla i jeho ducha. Ale vzadu v chodbě opět někdo zakřičel. Zaplavil mě odporný pocit, vědomí, že se děje něco špatného, že tady a teď nemám být, že mu nepatřím, i když mě jeho pohled přesvědčuje o opaku. Další výkřik, a jako bych slyšela své jméno. Začala jsem se otáčet za tím hlasem, volajícím z hlubin chodby. Z hlubin mé mysli. Eliah mě popadl za ramena a prudce mnou zatřásl.

„Nidaga!“

Probrala jsem se, vyplula zpět na světlo a zamrkala, jak mě prudké slunce praštilo svým žárem do očí. Divný pocit mě neopouštěl. To, co se dělo, bylo špatné, nesprávné. Já nemůžu jet dál… a s ním. Nemůžu! Celé tělo mi zvlhlo potem a já začala znovu rvát ruce od sebe, zvedat a cloumat s ním. Do křičících úst mi proudil horký vzduch, prosycený prachem. Vykřikl, snažil se udržet motorku na cestě a v rovném směru, bez ohledu na zmítající se vlčici za svými zády. Nevíra, zmatek, zvedající se strach a rostoucí vztek, že se mi děje něco, čemu nerozumím a co nemohu ovládat. Koktejl, který ve mně bublal a kypěl, byl nebezpečný. Musím Eliaha zastavit. Musím… zpátky!

„Stůj, slyšíš? Okamžitě zastav! Eliahu, zastav, slyšíš? Kam mě to vezeš? Kam to jedeme? Tak mi, sakra, odpověz!“

Ignoroval mě. Už zase! Pohnul zápěstím a motorka pod námi zahřměla. Já ji ale hravě překřičela. Zvedla jsem se a vší silou trhla dozadu. Utlumená, nebo ne, pořád jsem byla vlk. A v tuhle chvíli už pekelně vytočený. Celý ten kovový krám se postavil na zadní kolo a přepadal i s námi, ozval se hnusný skřípot výfuku o asfalt cesty a jiskry za námi sršely. Táhla jsem ho dál dozadu, začal automaticky brzdit a řvát zároveň se mnou. Nikdo za námi nejel, to bylo jediné štěstí. Bylo mi jedno, že mám spoutané ruce a že ta pouta budou ze stejné slitiny, jako měla ta, co mi nasadil… Mikael. Další dveře v mé mysli se rozletěly dokořán. V tu chvíli bych byla schopná vyskočit z letadla, z rozjetého vlaku anebo z okna. Udělat cokoliv, abych zastavila ten neúprosný pohyb dopředu. Znovu jsem se napjala a celou svou vahou i silou trhla dozadu. Dopadla jsem na záda, Eliah na mě a jeho harley se přes nás převalil. S odporným skřípotem jsme klouzali po asfaltu cesty, dokud nás to neodmrštilo stranou. Točili jsme se dokola jako káča a já celou tu dobu nepřestávala křičet. Rameno a levou lopatku jsem měla sedřené až na krev, levé ucho zrovna tak. Veškerá čidla bolesti v mém těle ale byla v tuhle chvíli vypnutá. Nejspíš by mi bylo jedno, i kdyby mi ten pád urval nohu. Nevnímala jsem nic než skutečnost, že jsme zastavili a že musím pryč. Zpátky, domů. Musím! Jakmile se pohyb stroje zastavil, začala jsem rvát spoutané ruce nahoru, přes jeho hlavu. Ani on na nic nečekal, vyprostil se a vyskočil. Otočil ke mně vztekem stažený obličej a nakrčil se. Oči měl průzračně zelené jako dno pivní láhve. Trhala jsem nohama, dokud jsem pravou nevyprostila. Zdálo se, že na udržení mých chodidel na pedálech použil obyčejný provaz. Jeho smůla. Ruce jsem měla stále spoutané k sobě, ale i tak jsem mohla popadnout lýtko levé nohy a vytáhnout ji zpod harleye. Vše trvalo mnohem kratší okamžik než to popsat. Vytrhla jsem uvězněnou nohu a ignorovala roztrženou kůži po celé holeni. Krev se perlila v ráně a její pach ve mně zvedal vlka. Zvedal se ale pomaleji, než by měl. Co mi, proboha, nacpal do žil? Eliah mě pozoroval s vyceněnými, prodlouženými zuby. Vlasy mu visely podél obličeje, tělo měl nahrbené, pravou dlaní se opíral o zem. Zvedla jsem se na nohy a námahou a vyčerpáním se kolébala ze strany na stranu v mírném předklonu. Znovu jsem se rozkřičela.

„Cos mi to udělal? Cos to udělal, ty jeden odpornej hajzle? Jak ses mohl opovážit? JAK?“

Řvala jsem a pomalu ho obcházela. K obřímu nasrání se přidalo i něco jiného. Cítila jsem, jak se v mém těle snaží osvobodit síla, proti které byla ta dřívější jen slabý odvar. Znovu mě zaplavil pocit neskutečna, vědomí, že mi něco podstatného uniká. Soustředila jsem se na energetický vír v mém břiše, který stále narážel na jakousi hradbu. Na uměle vytvořenou klec, která držela mou šelmu za mřížemi. Která věznila alfa vlčici.

„Tys mě omámil? Co jsi mi dal? CO?“

Zastavila jsem se a vracela se zpátky. Opisovala jsem před ním půloblouk, sem a tam. Teď ale ne jako vlk zahnaný do kouta. Teď jsem si hledala nejlepší pozici k útoku. Eliah to cítil a nespouštěl ze mě oči.

„Přece si vážně nemyslíš, že se ti to podaří! Že? Nemyslíš si, že mě jen tak někam odvlečeš a že se nechám. Že bude po tvém! Já to nedovolím! Slyšíš?“ Když promluvil, trhla jsem sebou.

„Tvá mysl se bouří, ale tvé srdce říká něco jiného. Poslouchej ho, Estsan. Nebuď hloupá.“

Zařvala jsem a propalovala ho vlčíma očima.

„O čem to mluvíš? Mé srdce? Je nasrané jako zbytek těla, to mi říká! Proč jsem byla spoutaná? Proč mě vezeš pryč? Hlavu mám vyrabovanou jako krám po výprodeji. Co jsi to se mnou udělal? Kdo ti dal právo?“

„Byla jsi zraněná, po boji. Dal jsem ti bylinky, pomůžou tvému tělu od ran a bolesti.“

„Co je, kruci, tobě do mých zranění, ty úchylná indiánská sestřičko? Nepotřebovala jsem tvou pomoc, k ozdravení stačí jedna transformace, ne? Stačilo by pár hodin ve vlčí kůži, a byla bych jako nová, že? Ale vlka bys k sobě nemohl tak snadno připoutat! Vlka bys nemohl jen tak popadnout, hodit si ho jako batoh na záda a odjet kdovíkam.“ Narovnala jsem se a hleděla na něj s veškerou autoritou alfa vlka. „Proč jsem bojovala?“

Eliah se narovnal, ale svaly měl stále napjaté. „Ty a Uvari z naší smečky jste měly… nedorozumění.“ Zasáhla mě další vzpomínka. Desítky křičících a řvoucích hlasů, světlo pochodní a vlastní bolest. To nebyla žádná maličkost, byl to boj na život a na smrt!

Naklonila jsem hlavu na stranu a pozorovala ho. Myslí mi proletěl výraz očí černé vlčice.

Hlava mi třeštila a byla jsem neskutečně vyčerpaná. Zavrávorala jsem a Eliah ke mně vykročil.

„Nech mě, abych ti pomohl. Ošetřím ti rány,“ kývl rukou k mé tváři a já si hřbetem dlaně přejela přes zraněné ucho. Pouta zachrastila a já se na ně zahleděla. Natáhla jsem spojené ruce před sebe a kývnutím ho pobídla. Stál bez hnutí a jen se na mě díval. Jo, tak narvat do mě další indiánský utrejch, to by se ti líbilo, ale sundat mi náramky ne? Zírali jsme na sebe a energie mezi námi houstla. Měla jsem toho akorát tak dost. Bez ohledu na únavu a zranění jsem cítila to hořící vlčí ohnisko, silné a mocné a řvoucí. Prudce jsem po něm skočila, ruce stále natažené před sebou. Nepřemýšlela jsem, nebylo o čem. Byl to jen náhlý impulz a okamžitá reakce. Ta jeho byla neuvěřitelně rychlá. Vrhl se proti mně a naše těla do sebe narazila. Drápy jsem mu šla po očích a zuby po krku. Spoutané ruce ale byly bohužel velkou překážkou. Nicméně i přes můj handicap měl co dělat, aby mě srazil dolů. Nakonec mi podrazil nohy a já sebou praštila na zem. Hlava zaduněla a já měla na krátkou chvíli pocit, jako by byla skleněná koule s umělým sněhem, se kterou někdo zatřásl. A když se sníh usadil, když dozněla bolest po novém úderu, uviděla jsem ho. Uviděla jsem tvář toho, který se mi doposud schovával ve stínech vlastního mozku.

Můj Chétir. Můj muž. Moje láska.

Vlastní pěsti se mi zaryly do břicha a klouby prstů zapraštěly. Eliah mi skočil na záda a omotal mi loket kolem krku. Zároveň se mi zakousl do kůže na zátylku.

„Přestaň! Já ti nechci ublížit,“ zavrčel, jak jen mu stisknuté zuby dovolily. Ten obraz v mé hlavě, ta konkrétní silueta propnula prsty a zařvala. Pumpovala do mě vlastní vztek a sílu a já procedila přes stisknuté zuby.

„Ale já tobě ano!“ Vší zbývající silou jsem se nadzvedla a zkusila ho setřást. Marná snaha, držel se jako Váňa nad Taxisem. Zmítala jsem se a trhala sebou a vyčerpávala se stále víc. Povolil sevření svých zubů a přitiskl se tváří k mé. Jeho dech mě zaštípal na sedřeném uchu.

„Tori! Nech toho!“

„Ne. NE!“ Vibrovala jsem ponížením a vztekem a touhou ho ze sebe shodit. A pořádně nakopnout jeho samolibost. Případně mu rovnou prokousnout krk. Slzy mě pálily v očích a ztrácela jsem poslední zbytky sil.

„Ruben tě zabije!“ slíbila jsem se sevřenou čelistí a on na chvíli ztuhnul. Pak sevřel loket kolem mého krku těsněji a začal něco šeptat ve své rodné řeči. Čelo mi kleslo do prachu a jeho hlas znaléhavěl. Bože, taková hatmatilka. Není nad češtinu. Ze vzdálenosti asi tří metrů kolem nás proběhla ještěrka. Sledovala jsem ji přes závoj zpocených vlasů. Hned bych s ní měnila. Jí nikdo na zádech nevisel. Eliahův dech mi ovanul tvář a znovu zašeptal několik slov. Myslím, že jsem slyšela jen první tři. Ach, Rubene… pak jsem zavřela oči a znovu se ztratila.

Info o knize:
Autor: M. T. Majar
 Nakladatelství: Fantom Print 
Formát: 145×205 mm
Vazba: pevná s přebalem
Počet stran: 256 stran

O autorce:
M. T. Majar
Markéta Marková (píšící pod pseudonymem M. T. Majar), se narodila na podzim, ve znamení Štíra. Světu ukázala jako první svou druhou tvář, neboť se narodila opačně, a to ji pro další život velkou měrou ovlivnilo. Pracuje v bankovnictví, ale psát začala až po čtyřicítce. Její prvotina, román Hot Boys, byla nejprve vydána jako e-book a díky skvělým prodejům se stala v létě 2012 bestsellerem mezi elektronickými knihami a následně vyšla v tištěné verzi. Ještě tentýž rok vyšla její urban fantasy (a zároveň první díl trilogie) Znamení vlka, na kterou v roce 2013 navázala právě Krvavým pískem. Více informací o autorce naleznete na její webové stránce www.mtmajar.cz.

Země je přelidněná a další miliony lidí jsou rozesety po planetách sluneční soustavy. Osídlení je obrovské a spotřebuje spoustu vody, a tak těžařské lodi vláčí ledovce od štědrých Saturnových prstenců k asteroidům Pásu. V prostředí tak nehostinném, jako je vesmír, je pomoc lidem v nouzi skoro povinností, a tak James Holden s posádkou právě takového těžařského náklaďáku objeví opuštěné plavidlo Scopuli. Ještě netuší, že loď skrývá tajemství, pro které jsou mnozí ochotni zabíjet nebo lépe: vybíjet. Ve stejné době detektiv Miller hledá v oblasti Pásu Julii Andromedu Maovou, zmizelou dceru bohatých rodičů. Jeho policejní instinkt ho zavede k Jimu Holdenovi a Scopuli. Ani on zatím neví, jak je Julie důležitá, a to i pro něj osobně. Zdánlivě nesouvisející skutečnosti začínají konečně dávat smysl. Blíží se katastrofa a Mars, pozemská vláda a revolucionáři z vnějších planet Pásu jako by nechápali, jak jsou všichni ve vesmíru zranitelní.

Holden je původem pozemšťan, na první pohled optimista. Věří, že pokud poskytnete lidem veškeré informace, všichni s nimi naloží správně. Naopak Miller je skeptik, jako policajt se brodil stokou Pásu a ideály, jestli nějaké někdy měl, dávno ztratil. Je klasickou noirovou postavou. Ze začátku se zdají podobní, Miller nenávidí záhady a Holden je šťoural.Časem se však stále víc projevujípropastné rozdíly v jejich názorech na spravedlnost a na etiku využití informací. Liší se i svou fyziognomií, Miller se totiž narodil v Pásu. Evoluce pokročila a obyvatelé vnějších planet jsou už přizpůsobeni životu ve střídavé gravitaci: vysocí přes dva metry, hubení jako sirky, velké hlavy a vyboulené klouby. A všichni víme, že v minulosti lidé nenáviděli kvůli mnohem menším rozdílům. Rasová nesnášenlivost je všudypřítomná a leckdo pochybuje, že bytosti žijící v Pásu jsou ještě lidmi.

Leviatan se probouzí je space opera, ale současně i detektivka, noir a horor. Co je na knize originální a nad čím srdce scifisty zaplesá? Rozhodně nad velmi detailními popisy (ach!) působení gravitace. Dozvíme se, že při polovině gé si ještě můžeme vypít kávu – v mikrogravitaci to nejde, co s tělem dělá velké přetížení, proč je uměním pohybovat se a bojovat v nulové gravitaci a jaký je vlastně pobyt ve vakuu.

Leviatan se probouzí se čte velmi dobře, napětí spolehlivě udržuje střídání kapitol z pohledu Holdena a Millera, a to většinou v tom nejnapínavějším okamžiku. Je zkrátka vším, na co jsme tak dlouho čekali – směsicí poutavého příběhu, vyladěných technických detailů, silných hlavních hrdinů a patřičně dramatické akce.

James S. A. Corey je pseudonymem dvojice Daniel Abraham a Ty Franck. Leviatan se probouzí je první kniha trilogie Expanze. V minulém roce byla nominována na ceny Hugo a Locus, a to plným právem. Leviatan se probouzí rozhodně stojí za přečtení, pro milovníky žánru je takřka povinný. Na druhý díl s názvem Kalibánova válka se můžeme těšit už začátkem příštího roku a já osobně jsem zvědavá na novou a zajímavou postavu.

Ukázka

James S. A. Corey, Leviatan se probouzí (Expanze 1)
/Leviathan Wakes/
Nakladatel: Triton
Překlad: Jana Rečková
Obálka: Daniel Dociu
Redakce: Lukáš Foldyna
Rok vydání: 2013
Počet stran: 456
Rozměr: 145×205
Provedení: brožovaná
Cena: 399 Kč

Tradiční a nezničitelný Minicon se koná v sobotu 30. listopadu. Akce opět proběhne v prostorách Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí (http://www.mlp.cz/cz/kontakty/pobocky/ustredni-knihovna/), tentokrát však nikoli dole v menším sále, nýbrž v klubovně ve zvýšeném přízemí.

Cesta do klubovny je snadná – projdete hlavní halou, dáte se vpravo a zamíříte směr divadelní oddělení. A to už najdete velmi snadno. Pokud ne, nejspíš na vás nějaká čarodějnice seslala zlou kletbou. A to je právě i téma Miniconu. V programu se totiž na čarodějnice podíváme hodně zblízka:

• 13.15 - 14.00 - Čarodějnice známé i neznámé– Lucie Lukačovičová
  Jaké podoby nabývaly čarodějnice v představách lidí ve středověku? Co všechno mohlo být dílem čarodějnictví? Kdo byli italští benandanti? Nebo korsičtí mazzeri?
• 14.00 - 15.00 - Dějiny inkvizice -  Mgr. Jakub Izdný
  Průřez dějinami inkvizice pro začátečníky (ale i pro pokročilé).
• 15.00 - 16.00 -  Čarodějnice a království víl: mystérium středověku - Františka Vrbenská
  Folklór chápe čarodějnice jako nečlověčí bytosti, které spojují reálný svět s říší nadpřirozených sil. Skutečná přírodní magie měla k vílám  blízko: kam sahají kořeny této symbiózy? Najdeme na počátku Velkou Bohyni? Máme se ohlížet na pohádky? A kolik z odkazu víl zůstává dnešku?
• 16.00 - 17.00 - Vyhlášení Žoldnéřů fantasie  - Michael Bronec
  Vyhlášení výsledků literární soutěže. Poznejte novou krev české fantastiky! 
• 17.00 - 17.45 - Kouzla historické fantasy - Míla Linc (a hosté)
  Jak moc se dá historie použít pro psaní fantasy? Jaká kouzla jdou použít? A na co si dávat pozor? Zkusíme vyzpovídat i přítomné spisovatele, protože lepší poslouchat profíky než teoretiky.

Takže kdo máte chuť, přijďte. Vstupné jako vždy dobrovolné, příjemná společnost jistotou, stánek nakladatelství Straky na vrbě samozřejmě i s nakladatelem samotným, pro čtenářsky založené návštěvníky tisíce knížek hned nadosah.

Budeme se na vás těšit.

1. Tereza Kadčková: Sladké sny

2. Pavel Tlustý: Onomastikon Boží 

3. Martin Bečan: Lupanarium 

4. Nela Wurmová: Pozor na schody 

Výhercům gratulujeme. 

A protože vás o texty nechceme ochudit, rozhodli jsme se, že je spolu s povídkami z loňského ročníku vydáme na Štědrý den ve formě ebooku. Věříme, že pro vás bude představovat příjemný dárek pod stromeček. 

O autorce: 

Petra Slováková

Autorka se narodila na jaře roku 1987 v Ostravě. Vystudovala Mendelovu univerzitu v Brně.

Původně začínala s poetickou tvorbou, kterou publikovala v denním tisku a soutěžních sbornících. V roce 2013 vyšlo souborné vydání jejích poetických textů u vydavatelství Epika pod názvem Básně.

Její příspěvky se pravidelně umisťují na předních pozicích různých literárních soutěží. Mezi všemi uveďme Dumky podvečerné (2012, 2013), AI 2051, Poviedka Istroconu (2012, 2013), Hledáme sto českých Kingů (2011- 2013), Best-fiction, Rytiny, O poklad Moravského sklepa, Rokle šeré smrti (2009), a dalších…

Časopisecky publikovala například v Pevnosti: Kóma (č. 9/2011) a Železonoc (č. 8/2013), Jupiteru: Vlčice (č. 3/2012), Půlnoc, hořící hodiny a odbíjející kyvadlo (č. 6/2013), Navždy (č. 6,5/2013).

V prosinci roku 2013 jí vyšla ve vydavatelství Rogerbooks sbírka povídek Železonoc a jiné podivnosti.

Svými pracemi přispěla také do několika antologií českého hororu. Některé další povídky jí vyšly ve  sbornících. V roce 2013 se jednalo o dílo Tma není jen černá uveřejněné v knize Dračí řád: Času navzdory, v knize Fantastická 55 to byly Zombie a Tasemnička a roku 2012 byla ve sborníku Mlok vydána novela Cvrček v krabičce, za kterou autorka získala cenu Pulec v prestižní Ceně Karla Čapka.

Ukázka: 

Cínová skříňka

(Kniha Cvrček v krabičce)

Člověk byl podle legend stvořen z krve netvorů, hlíny a mořské vody. A všichni jsme věděli, že Síť je jen paralelní svět k tomu našemu - s jinou historií, jinými lidmi. Svět stvořený jako vlastní životní prostor pro Systém. Mohli byste si vymyslet jakoukoliv alternativní historii, a ona by v Síti mohla fungovat, jako by se stala. Možná to byla jen jiná virtuální realita, ale my byli pouze nezajímavé prvky, které nedokázaly ve zmateném a zaslepeném stádiu svého myšlení dobře rozpoznat, ke kterému z těch světů doopravdy patříme. Pro nás mohly být oba dva skutečné, nebo také ani jeden z nich. Protože pořád jsme nemohli zapřít svůj původ – krev netvorů, hlínu a mořskou vodu.

Jedním ze subsvětů podřízených Systému byl Jinosvět - takové malé sedmé nebe. Původně se jednalo o záchrannou kapsu mezi přechody, která se ovšem rozrostla do gigantických rozměrů. Svět dostal úplně jinou tvář. Lidé se měnili a Jinosvět také. Odtrhl se od hlavního proudu. Nyní to bylo místo podivností a ztracených věcí. Proto jsem pobýval právě zde. A hledal něco ztraceného.

Jednu dobu jsem Jinosvět považoval za místo, kam chodí mrtví. Něco jako nebe, peklo a podsvětí dohromady. Myslel jsem si, že je to shromaždiště duší. Ale pak jsem si uvědomil, že díky tomu, co se mi stalo, mohu přecházet z jednoho světa do druhého. A popřel jsem bohy.

Vracet se a odcházet, ale zároveň v obou trpět, protože ani v jednom jsem nemohl být kompletní. Alespoň zatím.

Kdysi jsem býval člověk. Jak prosté. Všechno mělo svůj řád a význam. Když jsem pozoroval chátrající město Jinosvěta, snažil jsem se vzpomenout na to, jaké to bylo kdysi, když jsem byl mužem. Co jsem tehdy cítil, a co jsem zapomněl.

Jenže teď jsem platil za návštěvníka mimo mateřskou realitu. V Jinosvětě mi bylo umožněno zvolit jakoukoliv podobu. Aniž bych nad tím sáhodlouze přemýšlel, většinou jsem volil svou vlastní, kterou jsem si pamatoval. Obraz, který vídáte léta v zrcadle, si prostě spojíte se sebou samým víc, než ve skutečnosti tušíte. Občas si přikreslíte pár věcí, jako menší nos, delší vlasy, jindy se vám detaily rozmažou a vypaří z mysli a vy je nahradíte novými, takže by vznikla pestrá kolekce upravených já.

Díky tomu, že ze mě vlastně zbyla jen duše nebo něco na ten způsob, jsem mohl procházet do jiných rovin a dimenzí. Mělo to samozřejmě svá omezení a nevýhody, ale když nemáte hmotné tělo, pokud tedy nepočítám mechanického švába, který je sotva dostatečnou satisfakcí za sto devadesát centimetrů masa a kostí, jste rádi, že dokážete vsoukat mysl do přístrojů, které vás budou poslouchat jako kočky lísající se pro pohlazení.

Manipuloval jsem díky tomu s počítači, stroji, kyborgy. Když jsem byl silnější než oni, podlehli mi a já nad nimi získal kontrolu. To bylo mou zbraní. A pro případ, že by se proti mně postavilo něco živého,jsem uměl bojovat. Nebo jsem si to alespoň myslel. Chlapská ješitnost, to víte.

Zachytil jsem podněty neskutečné bytosti. Něco z výrobny Systému se zhmotňovalo po mé pravici. Ležela tam vyhřezlá a nezkonzumovaná zdechlina jakéhosi dobytku. Obrovská kravská lebka byla zpola ohlodaná a vybělená. Na bocích, ve dříve masitých částech, visela suchá kůže. Když jsem zamhouřil oči a podíval se pozorněji, spatřil jsem, že v břišní dutině se něco pohnulo. Zatím to nebylo skutečné, protože se to teprve skládalo. Po prvotním průhledném hologramu to začalo dostávat tvar a fyzickou tíhu. Suché provazce se začaly pomalu pohybovat, obalily kosti a tkáň se upevňovala. Pavučinová hmota překryla kosterní pozůstatky, které se v ní začaly roztápět jako housenka uvnitř kukly, a pak se vytvářelo něco zcela nového. Nohy s novými svaly se postupně rozpohybovaly. Tvor sebou házel, pozvolna se stavěl zadní. Cítil jsem škubání v konečcích prstů, jak se mě smysly snažily upozornit na to, že někdo přepisoval realitu. Soustředil jsem mysl a koncentroval ji do jednoho bodu. Tlak, který mi od vnitřní strany čela způsoboval bolest hlavy, stále sílil.

Konstrukt z organického materiálu se zmocnil kravského těla. Ovládl jej. A pak se ta bytost postavila – hrozivá, s obří lebkou a prázdnými očnicemi. Kopyta se stala přídavnýma rukama pro další lidský pár. Znetvořená kopie minotaura zařvala, následně se na mě rozběhla. Vytáhl jsem pistoli a vystřelil, abych to zpomalil, než budu připraven. Záblesk prozření. Náhle jsem viděl jasně každou částečku v té složité konstrukci budící dojem života. Použil jsem sílu své mysli, abych ji rozložil. Kousek po kousku jsem řvoucí monstrum rozebíral na jednotlivé komponenty, až se začínala rozpadat na prach. Tlaková vlna mě srazila. Sjel jsem nohama po prašné cestě, ale rovnováhu jsem udržel. Kolem mě se snášel černý prach, který světélkoval a postupně mizel. Viditelně tady o mě někdo nestál.

Systém neměl rád vetřelce a byl schopen je zničit. Ale já byl chodec mezi světy. Troufal jsem si říct, že jediný svého druhu. Například obchodníci byli uměle vytvoření, nevydrželi ani v jednom světě – museli neustále přecházet z jednoho do druhého po uplynutí časového úseku. Pak tu byli duchové virtuální reality, kteří nosili k lidem zboží, aby s nimi kšeftovali na hranicích, kde se tyto dva světy protínaly. Nechyběli ani lidé se schopností se připojit, ti však byli omezeni vlastními limity. Smrt v Jinosvětě, stejně v jako jakémkoliv jiném subsvětě, pro ně znamenala fyzický zánik. A pak jsem existoval já. Ani živý, ani mrtvý. A tak trochu zároveň obojí. A to už si žádalo nějakou úctu. Kdybych pobíral alespoň respekt objektu hodného prozkoumání…

Rozlézavý led se šířil všude po Jinosvětě. Stovky bytostí mu padaly za oběť, zatímco všichni naši význační programátoři se snažili zachovat kamenné tváře a dělat ze všech sil, že se nic nedělo. Pravidlo „zapírat“ mělo stále široké spektrum univerzálního použití. Nechápal jsem, co se dělo, ale dalo se předpokládat, že někdo něco důležitého pokazil. Ačkoliv jsem doufal, že se při své návštěvě dozvím pravdu, skutečnost pro mě nebyla až tak důležitá. Hodlal jsem odvést svou práci a vypadnout. Domyslel jsem si, že má přítomnost zde měla problém s neúmyslným zánikem vyřešit.

Rozpraskaná země byla pokrytá jinovatkou. Asfaltově černá hmota ztuhlá v jámách se třpytila krystalky ledu. A tam na obzoru zarudlém krví umírajícího slunce byla věž z kostí a slonoviny.Špice měla z lesklé mosazi a oblouky nad okny tvořila vyřezávaná rohovina. Zdi zdobené stříbrným filigránem pobitým na cihlách se leskly ve svitu vycházejících hvězd. Ale prázdná okna byla studená jako peklo. Jako zmrzlá lebka obrovského zvířete, vyleštěná a vystavená v hale pro návštěvy. Od spodních balustrád porostlých liánami až po horní balkóny byly připevněny satelity, zešikmená střecha se hemžila bezpočtem drátů propletených antén. Přes všechnu tu nádheru opravdu nevlídný to kraj.

Pokračoval jsem dál po svahu. Tamtudy vedla zeď z kamení, ale většinu jí tvořil jen nános z neposlepované břidlice poskládané na hladké strany. Val byl několik metrů dlouhý, ale mnoha lidem připadal jako zeď nářků. Drolící se zvětralé materiály nevydržely všechna tajemství, která se jim lidé snažili vtisknout - za každou cenu načmárat na jejich zdi. Někdy křídou, jindy uhlíkem. Občas také krví nebo močí, když na nic jiného nemáte. Papírky zastrkané do spár odnášel vítr, který kvílel z pouště od pozůstatků staré elektrárny. Otevírat je a číst prý přinášelo neštěstí. Tajemství mělo zůstat tajemstvím, a já nikdy netoužil ty poletující odpadky zkoumat a pátrat po tom, co nesmyl déšť, ani co si kdo vysnil ve slabé chvilce natolik, že ho to třeba přimělo nachodit stovky kilometrů, aby mezi kameny zastrčil papírek s němým výkřikem a doufal, že se mu splní to, co na něj napsal.

Písek narážel do okenních tabulí a trhal plechové střechy z domů. Smrtilky kvílely a poletovaly po opuštěné ulici jako duchové. Jejich svítící tělíčka podobná světluškám se míhala skrze zvířený prach, točila se v nečekaných poryvech větru a poblikávala jako lucerna vysílající morseovku neznámému adresátovi.

Zamířil jsem po hlavní silnici, dávno opuštěné od všech pocestných. Neskrýval jsem se, zatím nebylo před kým. Systém věděl, že tam jsem. Bylo jen otázkou času, než na mě někoho pošle. Kdyby predátoři chtěli zaútočit, už dávno by to udělali, protože pokud nepomřeli hladem, pravděpodobně z něho šíleli. Přesto jsem byl myslí spojen s okolím a vycítil bych zlý úmysl. Doufal jsem, že po mé stopě nepůjdou další garvové. Vláda poslala své psy. Nebylo divu, že situace kolem přechodů mezi světy byla vyostřená, když se ze systémových dat dostávaly na povrch nejvíce utajené informace, aniž by někdo věděl, kdo v tom má prsty. Já jsem koneckonců součástí těchhle podvodů nebyl, ale vláda neměla moc pochopení pro podporu soukromého podnikání. Přechody byly až do odvolání zakázány, což bylo většině nelegálních obchodníků a převaděčů stejnak pro smích. Navíc ty bestie těžko uměly číst, abych jim ukázal lejstro volného průchodu.

Potřeboval jsem jen udělat svoji práci. A jelikož bratr v druhém světě spravoval mé švábí tělo, dostačoval mi čas na splnění. Mým úkolem bylo najít určitou součástku, což nebylo nic neobvyklého. Vláda nám často přihrávala podobné úkoly, hlavně kvůli mé schopnosti dostat se kamkoliv mimo svět. Vyhovovalo jim to především, pokud jsem poškozoval nevládní korporace

Když se před pár dny zjevil v našem zaplivaném bytě v pochybné čtvrti dobře oblečený smokingonosič s několika absurdními požadavky, věděl jsem, že se rýsuje další prácička. Občas jsem se vydával do Jinosvěta kvůli úkolům pro vládu nebo výletům pro vlastní uspokojení. Jenže každý splatný šek se do děravé kapsy jednoduše hodí, a tak jsme museli občas brát i něco navíc. Věděl jsem, že to nebude jednoduché. Dobře placené práce nikdy nejsou jednoduché, zvláště když je odměna tak lákavá. Většinou se počítá, že si ji nikdy nebudete moci vybrat, neboť pravděpodobně vaše ostatky najdou uprostřed odpadků plovoucích v mastné skvrně na řece. Jenže já si byl v Jinosvětě jistý, protože ačkoliv jsem mohl cítit bolest a prožívat všechno, jako kdyby to bylo opravdové, mé fyzické tělo neutrpělo žádnou újmu. Byl jsem jen duše spojená tenkými nitkami se životem. Proto pro mě přednesené požadavky nebyly nesplnitelné. Netušil jsem od zadavatele, co onen předmět je, nebo jak by měl vypadat. Údajně to byla součástka z řídícího srdce Jinosvěta a potřebovali ji k jeho opravě. Nevěřil jsem tomu ani za mák. Ale byl jsem zticha. Stačilo mi, že ji najdu a věděl jsem, že ten předmět okamžitě poznám. Jenže v tak velkém datovém rybníku jsem mohl hledat měsíce a roky. Proto jsem navštívil svého starého přítele, který mi doporučil najít jistou osobu. Měla být s tou věcí spjatá, buď jako návrhář nebo její součást. Najít ztracenou dívku, která utekla ze skutečného světa nebylo tak těžké. Údajně měla něco společného s komponenty v Systému, takže o součástkách věděla své. Těžko tomu věřit, ale jeho agonické drogové výlevy dávaly smyslu asi tolik jako enochiánské písmo otočené o devadesát stupňů. Mozek měl prožraný tolika halucinogeny, až jsem se divil, že mu nevytéká ušima. Za drogy a peníze pro mě udělal cokoliv. A nejhorší šíleností na tom bylo, že ten geniální profík, který stavěl světy, nakonec skončil jako žebrák prahnoucí po dávce podělaného bílého svinstva. Žbleptající, slintající a většinou končící na zemi v odpadcích a vlastních tělních tekutinách. Lidstvo bylo zkažené až hrůza. Když nám takhle odcházeli rozleptaní bohové Všehomíru, jak jsme měli jít příkladem světlejším zítřkům…

Můj zdroj sice nebyl vždy spolehlivý, ale když jste nevěděli, kde začít, byla to nejlepší cesta. Dívka se hledala daleko lépe než nemrtvá věc. Vlastně nevím kolik jí asi bylo, ale podle fotky, co jsem našel, vypadala na osmnáct, což bylo pekelně málo. Týdny jsem pátral po jejím kódu. Dokázal jsem ji vyhledat v Síti, ale nezůstávala na jednom místě, takže jsem se musel honit po všech těch neskutečných městech. Nevěděl jsem, jestli tušila, že po ní někdo jde, ale každopádně pokud ne, chovala se zatraceně chytře.

Doufal jsem, že celá tahle schovávaná k něčemu bude, protože můj informátor měl podivné chutě, co se týče drog, a fet mu občas zamotal jazyk do uzlu. Nikdy se nemýlil, to ne. Ale nemusel jsem ho vždycky pochopit správně, protože blábolil nesmysly.

Najednou jsem ucítil přítomnost někoho přede mnou. Zpozorněl jsem a soustředil se, abych zjistil jeho úmysly, ale patrně se nejednalo o humanoidní bytost, soudě dle zmatenosti a rychlého střídání emocí. Pomalu jsem se přikrádal na rozcestí se zbraní napřaženou před sebe, ale nic se ani nepohnulo. Vyběhl jsem, ale mířidla se zastavila na vyhublém psovi, který mě pozoroval napůl vrostlý do starého stromu. Proto nejspíš nemohl utéct a ani se pořádně hýbat. Oddychl jsem si. Možná jsem neměl tak zbytečně přetěžovat nervy.

„Mám sny za babku, nechceš? Dobrý zboží!“ zachroptěl pes.

„Ne, díky. Švábi nesní.“

„Nevypadáš jako šváb,“ namítl.

„Hledám jednu dívku,“ řekl jsem, ignorujíc jeho námitku, a poslal mu vzpomínku na fotografii.

„Viděl jsem ji. Ale něco chci.“

„Co?“

„Krev. Dáš mi krev?“ zeptal se lačně, oči mu zazářily.

„Kde jsi ji viděl? Kam šla, ty systémový pse?!“ zeptal jsem se tvrdě.

„Do přístavu. Nejspíše bude ještě ve městě nebo poblíž. Poslední datace,“ naklonil hlavu na stranu jako by se zaposlouchával do toho, co mu našeptával tok informací, „na křižovatce Rybího trhu, pak pokračovala směrem k Nočním útesům. A nebyla sama.“

„Kdo byl s ní?“

„Muž.“

„Jaký muž? Někdo ze Systému? Nebo s ní někdo přišel?“

„Náš člověk,“ odpověděl.

Začal mi očenichávat zápěstí, takže jsem raději vstal z podřepu, vytáhl nůž a řízl se. Do skuhrající tlamy ukáplo pár kapek mé syntetické krve. Rána se po několika vteřinách zase vymazala.

„Chutnáš jako noční můra,“ postěžoval si pes, ale přitom se spokojeně olizoval.

„Nestěžuj si,“ zpražil jsem ho a zanechal jej jeho osudu.

Do přístavu to nebylo daleko. Doufal jsem, že tam tedy bude. Něco se tam událo, protože virtuální realita s ní počítala, jako kdyby do ní patřila. Trochu jsem popohnal tah Sítě a poposunul se o několik kilometrů dopředu. Vzduch se kolem mě rozčeřil. Z nosu vytryskla krev. Utřel jsem ji hřbetem ruky, ale ta malá oběť se mi mnohonásobně vyplatila. Svět se prohýbal a skučel. Systém simuloval dojem života, ale byl opravdu živý? S tak pokročilou schopností analýzy dat měl vlastní osobnost. Neučil se – věděl všechno. A přesto…

Aglomerace tonuly pod mlhovitými nánosy smogu jako vychrleného z dračího chřtánu. Kontury budov, továren a soch se rozmazávaly v oparu, komíny plivaly vlny kouře, který rozostřoval stíny poletujících ptáků do bizarních tvarů. Temnota se držela za mlhou. Obrovské přídě s okovanými boky se náhodně objevovaly na obzoru. Lodě vyplouvaly z oparu. Ráhna i plachtoví. Všechny ty sloupy, připomínající polámaný les zkosený bouří, vytvářely složitou mozaiku přístavního života. Vítr rval plachty z králičích kůží a voskovaných látek. Cinkot lodních zvonců dokreslovalo krákání racků u mola. Všechno bylo jako z černobílého filmu s truchlivou melodií ranní melancholie. Šeď a všednost práce. Exotičnost zboží nejen v podpalubí - to byly kontrasty, stejně jako opálená těla mohutných lodníků a zahalených aristokratických paniček, jejichž bledá, téměř až mrtvolná kůže nikdy nepocítila přímý dopad slunečních paprsků pod všemi těmi závoji, klobouky a paraplíčky.

A na chodníku ležely mrtvé včely místo tradičního dláždění. Kam padl meč, tam dnes stály titánské hradby. Zničená sousoší politiků, kterých si lidé začali vážit až po smrti, protože na jejich místa přišli ještě horší. Busty dávno zapomenutých vojevůdců, u nichž se ráno opilci dohadovali, jaká jsou jejich pravá jména nebo popřípadě na jakých frontách bojovali, sloužily jako holubí toaleta. A pak tam stála také rozstřílená sousoší milenců s pořezanými tvářemi. Ani na ty jsem se nepamatoval, a to už jsem zde byl několikrát. Možná tady předtím nebyly, ale možná jsem ty vzpomínky prostě smazal. Potřeboval jsem se hlavně uvolnit, abych mohl přečíst stopu, kterou po sobě zanechával můj cíl. Všechno, co se v Jinosvětě dělo, se někam ukládalo. Proto jsem sedl na útes, pozoroval moře a hledal proud, který po sobě dívka zanechala. Našel jsem ho jako hřejivou linku protkanou krajinou. Údaje staré sotva méně než pozemských dvacet čtyři hodin. Zavřel jsem oči a soustředil se. Přečetl jsem poslední tok informací, který mi byl dostupný.

A ona běžela k pěnícímu moři azuritových vln, drásala si holé nohy o rozeklané útesy. Smála se a plakala zároveň, protože kdysi dávno zapomněla své jméno a té noci ho získala zpátky. Vyryto na vnitřní stranu dělohy ve změti pohybů, kterými si rozedřela záda do krve o písek na pláži. Ve vlasech slepených solí jí zůstaly větve jeřabin a rudé plody podobné bradavkám jejích ňader. Šeptala mu do ucha kódy dávno zapomenutých sítí a hesla, která neměla být nikdy vyslovena. Bledou rukou přitom bloudila po jeho rozkroku. Přejížděla po mechanických vylepšeních a vyleštěných kovových komponentech. Vklínila se mu kolenem mezi stehna, když spala. Teď ho objímala a zahřívala svým tělem, aby jí nevystydl a on ji svíral pevně, aby neodletěla, až se kybernetičtí ptáci probudí ve svých hnízdech z drátů a ramínek ukradených ze šatních skříní.

Ano, byla tam. Alespoň někdo si to užíval. Donutil jsem rozlámané tělo, aby se dalo do pohybu. Připadal jsem si, jako kdybych na pár okamžiků zkameněl.

Vydal jsem se směrem, který jsem odhadoval, že si vybrala. Nejspíš zůstávala s tím neskutečným chlapcem. Cítil jsem na ni také neblahé vzpomínky, nejspíše nějaká rezidua z dětství. Šťastní lidé sem sotva kdy chodili, takže se nebylo čemu divit. Nikdo neutíká ze světa, kde má všechno.

O knize: 

Kniha Cvrček v krabičce je soubor dvou novel - Cínová skříňka a stejnojmený Cvrček v krabičce, který vyhrál v roce 2012 prestižní Cenu Karla Čapka. Obě novely na sebe volně navazují a odehrávají se ve stejném světě. Příběhy zapadají do New Weird žánru s výraznými prvky kyberpunku.

Františka Vrbenská o knize napsala: 

"S Petrou Slovákovou přichází nová generace kyberpunku. Její příběhy zvýrazňují typické znaky žánru, brutální, temné, poetické. „Cvrček v krabičce“ překonává tvrdostí a nápaditostí téměř vše, co dosud v tuzemské fantastice vzniklo. Barvitě snové, nelítostné vidění a využití futuristických technologií evokuje špičkové frankofonní komiksy. Připravte se na surrealistický svět alternativní budoucnosti, v němž se skládá dramatická mozaika akčních scén a emocí ostrých jako řez skalpelem. Začíná zápas o svobodu a integritu lidské bytosti uprostřed zběsilé společnosti deformit…"

Kniha vychází už tento týden ve slovenském nakladatelství Hydra a pokřtěna bude 7.12. na Fénixconu v Brně. Kmotrem knihy se stane známý kyberpunker a spisovatelská legenda Jiří W. Procházka. 

Pokud se chcete dozvědět o autorce víc, mrkněte na její facebook. 

Před pár dny jsme vám nabídli recenzi a ještě pár dní před tím i ukázku z knihy Leviatan se probouzí. Navnadily vás dostatečně? Nyní nám tedy zbývá do svaté trojice přidat ještě soutěž a dát vám tak možnost si před Vánoci knihu vysoutěžit. Nakladatelství Triton nám poskytlo jeden výtisk a můžete ho mít za správnou odpověď na následující otázku. Měli jste tušení, že jméno J. S. A. Corey je ve skutečnosti pseudonym? Ať už ano či ne, my se ptáme:

• Kdo se skrývá za tímto pseudonymem ve skutečnosti?

Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz, připiště svoje jméno a adresu a do předmětu napište Leviatan. Pokud to stihnete do půlnoci   8. prosince 2013 a vylosujeme vás, můžete se těšit na svůj osobní výtisk.

James S. A. Corey, Leviatan se probouzí (Expanze 1)
/Leviathan Wakes/
Nakladatel: Triton
Překlad: Jana Rečková
Obálka: Daniel Dociu
Redakce: Lukáš Foldyna
Rok vydání: 2013
Počet stran: 456
Rozměr: 145×205
Provedení: brožovaná
Cena: 399 Kč

Ač to někteří tušili, či dokonce věděli, při čtení úvodního slova vás čeká menší šok. Když naposled Tomáš Němec oznamoval konec v šéfredaktorském křesle, vyhlásili zároveň prohibici, takže to nebylo ani možné správně zapít. Nyní už vám nikdo nebrání, abyste pozvedli skleničky nebo číše, Tomovi poděkovali za odvedenou práci a s nadějí naznačili, že vlastní tvorba je také fajn. Velký dík samozřejmě patří i Alžbětě Lexové, která provedla Pevnost posledním nelehkým rokem. Doufejme, že nastupující vládce Pevnosti Josef Horký, kterého zatím známe především jako redaktora filmových článků, to bude mít snazší a pozvedne ji zas o kousek výš.

VedleHobitaovládl tentokrát stránky časopisu i Boris Hokr. V tématu měsíce vám velice přesvědčivě vysvětlí, proč jít na druhého Hobita, i když jste z toho prvního třeba nebyli úplně nadšeni. Opět téma měsíce zpracované do posledního puntíku. A jako bonus přesvědčí i ty, kteří už nemají ve čtení knih ani skulinku volnou, aby přeci jen nějakou našli a přečetli si knihu měsíce: Černého arcimága od Brenta Weekse. Jeho nadšení je prostě nakažlivé.

Jestliže jste se s Doctorem Who zatím míjeli, stejně jako já, je na místě si přečíst článek Davida P. Stefanoviče a Lívie Hlaváčkové. Jako neznalci se možná budete místy v textu trochu ztrácet, ale jen vás to podpoří v myšlence, že tenhle seriál by možná stál za zhlédnutí (já už začala).

Sloupky redaktorů jsou v tomto čísle krapet depresivní v souvislosti s Vánoci a koncem roku. Ovšem Jan Žlebek pobavil. Jeho sloupek je trefný, úsměvný a každý z nás naprosto chápe, o čem mluví. Na ostatní sloupky nezanevřete. Jakub Kovář vám připomene, o čem tyto svátky vlastně jsou, a Petra Neomillnerová se přidá už s novoročním přáním.

Povídky máme tentokrát tři a všechny určitě stojí za přečtení. Kde ctnost přebývá od Saladina Ahmeda je rozvláčnější, ale zajímavá svým cizokrajným prostředím. Zbraň pro syna Jana Ježka sází na jistotu židovského trápení během druhé světové války, přesto je pointa překvapivá a příběh silný. A rozhodně nepřehlédněte Jen polární mráz Jana Žlebka. Povídka má zvláštní koncepci jednotlivých kapitolek, které jako by vyprávěly různé příběhy, a přece je to ten jediný. Nechybí napětí, dvě časové roviny i hrůza. V této trojici nejlepší dílko.

Poslední zmínka bude patřit hernímu oddělení. Že ho přeskakujete? Tak to si tentokrát najděte čas alespoň na dva článečky. První je v sekci Deskových her. Mezi recenzemi se tu najde jedna se 100 %! Filip Gotfrid vám představí hru Takenoko, a to tak rychle a podrobně, že budete jen doufat, že hru někde potkáte, abyste ji mohli alespoň zkusit. A druhý textík Draci v RPG vychází z pera Dalibora Zemana. Draci jsou přece úžasní a je dobře, když si toho někdo všimne.

Na příští Pevnost, ač lednovou, se můžeme těšit už před Vánoci. Současné vedení nám naposled předvede, co umí, a tak se jistě dočkáme stejně vynikajícího čísla, jako bylo toto.

Pevnost 12/2013
Nakladatel: Ing. Kristina Nowakovska
Rok vydání: 2013
Počet stran: 84
Rozměr: 210x295
Provedení: paperback
Cena: 59 Kč (klasická Pevnost) / 135 Kč (Pevnost s knižní přílohou)

Mimozemšťané se rozhodli zabrat Zemi a vyhubit lidstvo. První vlna útoku srazila lidi do osmnáctého století a odřízla svět od technologií. Další dvě posunuly pozemšťany do mladší doby kamenné. Po Třetí vlně – smrtící epidemii – se počet lidí na planetě snížil ze sedmi miliard na pár stovek tisíc. Přeživší se nyní řídí nejdůležitějším pravidlem: nikomu nevěř.

Šestnáctiletá Cassie Sullivanová se protlouká sama, protože to je jediný způsob, jak zůstat naživu. Rodiče jsou mrtví a mladšího brášku odvezli vojáci. Když začala Čtvrtá vlna, podobná Blízkému setkání třetího druhu, došlo jí, že Jiní, jak mimozemšťanům přezdívá, mohou vypadat jako lidé. Po seznámení s okouzlujícím Evanem Walkerem, se musí rozhodnout, zda mu zkusí důvěřovat, nebo bude i nadále riskovat život sama. Co asi způsobí Pátá vlna?

Sympatická a odvážná Cassie vzpomíná na život před příchodem mimozemšťanů a porovnává jej se současností, přičemž upozorňuje na změny celosvětové i osobní. Jiní změnili lidi v bandu ustrašených a izolovaných trosek. Cassie mívá téměř schizofrenní myšlenky, což je obzvlášť dobře popsané v okamžiku, kdy zvažuje, zda zastřelit zraněného kluka na benzínce ze strachu, že se jedná o nepřítele, nebo mu pomoct, protože by to mohl být člověk.

Rick Yancey do příběhu zapracoval všeobecně známá fakta o mimozemšťanech, kam spadá například záhadná vzpomínka na sovu (viz film Čtvrtý druh, který je založený na skutečných událostech). Pátá vlna působí až děsivě realisticky a není těžké uvěřit, že by se něco podobného mohlo stát. V postapokalyptickém románě s temnější atmosférou však nechybí ani romantická zápletka a černý humor. Hrdinové používají slangové výrazy a sem tam i nějakou tu peprnější nadávku. Přežijí jen ti nejsilnější. Z dětí se stává armáda zarputilých bojovníků, ačkoliv akce si čtenář užije i mimo vojenský tábor.

Čtivý příběh je vyprávěn z pohledu Cassie, jejího mladšího bratra Sammyho, sedmnáctiletého vojáka přezdívaného Zombie a záhadného Evana Walkera. Většinou se jedná o ich-formu, v případě Sammyho o er-formu. Autor moc hezky popisuje myšlenky a pocity mimozemšťana v lidském těle. Čtenáře upoutá historie návštěvníků, kterou autor vylíčil příliš stručně, a proto doufám, že se v dalším dílu prozradí víc. Hrdinové ve čtenáři vzbuzují emoce od respektu, strachu, odporu, vzteku až k sympatiím.

Autor některé informace opakuje víckrát a jindy chodí kolem horké kaše a schválně scény protahuje, aby působily co nejvíc záhadně. Okolí popisuje tak, aby stačilo k utvoření představy o daném místě, věci či osobě. Nezapomíná ani na pachy, druhy hluků nebo ticha. Bravurně vystihuje emoční rozpoložení hrdinů a upozorňuje na nepříjemné záležitosti, mezi něž patří zvykání si na všudypřítomná mrtvá těla. Na své si přijdou technicky založení čtenáři při využití čipovacího zařízení, které dovede dotyčného sledovat či zabít, ale také kompletně zmapovat a přečíst vše od vzpomínek, dotyků, vůní, chutí i zvuků. Neustálé napětí udržuje čtenářovu pozornost od první do poslední stránky. Otevřený závěr jej nenechá na pochybách, že se má v budoucnu na co těšit.

Pokud se vám líbila kniha Enderova hra, Přechod, Hunger games, Divergence, Monument 14či Hostitel, jistě u vás uspěje i Pátá vlna.

Ukázka

Yancey, Rick: Pátá vlna / The 5th Wave/
Nakladatel: Baronet
Rok vydání: 2013
Překladatel: Renata Heitelová
Odpovědná redaktorka: Marie Kejvalová
Korektorka: Daniela Čermáková
Vazba: vázaná
Počet stran: 448
Cena: 349 Kč

Zuzana Droppová: Telo a iné kyberhrôzy

Zuzana Droppová patrí medzi najlepšie autorky novej slovenskej science fiction. Začínala ako ilustrátorka zbierky debutovej poviedok svojej sestry Lucie, no už niekoľko rokov patrí k stáliciam slovenských literárnych súťaží vo fantastike.

Titulná poviedka zbierky získala prvú Cenu Intel, udeľovanú v rámci Ceny Fantázie pre najlepšiu sci-fi poviedku. Ďalšie poviedky sa umiestnili vo finále viacerých slovenských súťaží. Žánrovo sa pohybujú v kyberpunku, horore a ich mixe. V zbierke autorky nájdete jej celú doteraz publikovanú tvorbu, plus viacero nových textov. Poviedky dopĺňajú bohaté ilustrácie. Hviezda českej fantastiky Jiří W. Procházka v úvode píše: Je jenom dobře, že nás milá a usměvavá Zuzana Droppová protáhne svými běsy, že nás naučí cítit s roboty i s mrzáky. Že nás vrhne do světa polostínů a stínů, do světa pustých zahrad i nadoblačných apartmánů. Je dobře, že nám nabídne své světy.Rozhovor a autorkou a jej sestrou si môžete prečítať na http://www.casopisxb1.cz/aktuality/xb-1-a-jupiter-predstavuji-sestry-droppovy/

Petra Slováková: Železonoc a jiné podivnosti 

Železonoc a jiné podivnosti je sbírka deseti povídek české autorky Petry Slovákové, která v prosinci vychází ve vydavatelství Rogerbooks. Kniha Vás provede rozličnými světy a žánry od steampuku až po New Weird. Monitoruje autorčinu tvorbu za poslední dva roky. Kromě děl známých z literárních soutěží a časopisů přináší i čtyři dosud nepublikované práce. Celá sbírka je doplněna ilustracemi samotné autorky a také skvělých výtvarníků jako jsou Jitka Šenkeříková, Kateřina Perglová či Zuzana Droppová.
Františka Vrbenská, která bude knihu křtít, se sbírce vyjádřila takto:

"Deset povídek v tomto sborníku: desatero cest, desatero smrští obraznosti. Kdo chce tvrdit, že výlety do žánru fantastiky mají být krotké a brát se vyšlapanými pěšinkami? Kdo si myslí, že autorky nedokážou psát tvrdě, a že vrcholem brutality je barbar trhající nepřátelská střeva? Petra Slováková, mladá úspěšná autorka, o které začíná být slyšet, ho uvede v omyl."

Křest knihy se uskuteční v rámci festivalu Fenixcon v Brně 7. 12. 2013 v 16:45 v restauraci Bugatti. Na stejné události si budete moci prohlédnout také výstavu autorčiných obrazů a ilustrací z různých knih.

Book trailer ke knize Železonoc a jiné podivnosti:

Pro více informací o obou navštivte stránky nakladatele anebo jeho profil na Facebooku. 

Pro více informací o Petře Slovákové navštivte její profil na Facebooku. 

Americký autor Rick Yancey má na kontě třináct románů a memoárů. Jeho nejnovější knihou je Pátá vlna, první díl epické sci-fi trilogie, která byla vydána ve třiceti zemích světa a v současné době probíhají přípravy na natáčení filmu (premiéra je plánovaná na rok 2015) - tuhle úvodní větu jsem si vypůjčila z nedávné recenze mojí redakční kolegyně Evy Vokůrkové. Kniha vyšla v nakladatelství Baronet a nyní vám ji nabízíme jako výhru v soutěži. Tentokrát je naše otázka trochu zákeřná, protože předpokládá vaší znalost, ale nikoliv znalost knižní, nýbrž souvislostní.

• Kdo je překladatelem knihy a proč se na něj ptáme zrovna na Sardenu, jinými slovy, čím je osoba překladatele pro Sarden zajímavá?

Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz, připiště svoje jméno a adresu a do předmětu napište Pátá vlna. Pokud to stihnete do nedělní půlnoci 15. prosince 2013 a vylosujeme vás, můžete se těšit na svůj osobní výtisk a možná, že to pošta stihne do Ježíška a vy si tak počtete už pod stromečkem.

To je nepříjemné, jenže to není vše. Těsně před odplutím je mladý Lankford označen upířím Stopařem. Na lících mu vykvete tetování v podobě zářícího fialového srpku a on se stává upířím mládětem. Aby úspěšně dokončil proměnu, musí pít krev. Ne, pardon, to přijde až v dospělosti. Zatím postačí pouze být v kontaktu s dospělými upíry a to znamená nastoupit na jednu z jejich škol.

Nejsme ve dvacátém prvním století, ale před sto nebo dvě stě lety nazpátek. Mladý „Drak“ Lankford, jak si říká, se pro své nadání v šermu stává miláčkem školy, vyhrává jedno klání za druhým a dívky (a mnohdy nejen dívky) po něm šílí. Až na jednu, mladou učitelku čar, bývalou kvakerku Anastazii, která má s arogantním mladíkem vlastní plány.             

Na první pohled typická upírárna pro náctileté se rozvine do příjemné romance, v které nechybí mysticismus. Věci skryté, které by měly zůstat ve tmě, ožívají a natahují chapadla do našeho světa. Zlé činy mají katastrofální následky, ale i ty dobré mohou způsobit pohromu.

Upíři jsou sexy a zatím pořád ještě v módě. P. C. Castová a Kristin Castová jimi naplnily deset svazků úspěšné a zatím stále neukončené série Škola noci. Novela Drakova přísaha je zdařile napsaným a výborně přeloženým doplňkem cyklu, ale troufnu si tvrdit, že funguje i samostatně. Pro svůj malý formát se snadno vejde do většiny dámských kabelek,  je vhodným čtivem do dopravních prostředků a lze si s ní ukrátit i podzimní večer. Na rozdíl od některých paranormálních romancí nesklouzává do trapnosti a příběh korunuje špetka akce a nečekaná pointa.  

Drakova přísaha, P. C. Castová, Kirsten Castová
Nakladatel: Knižní klub
Překlad: Jana Kunová
Obálka: Diana Delevová, Ondřej Nývlt
Rok vydání: 2012
Počet stran: 127
Rozměr:133 × 187 mm
Provedení: vázané
Cena: 179 Kč