Quantcast
Channel: sarden.cz - Literatura
Viewing all 146 articles
Browse latest View live

KOMIKS: S. Snyder, Americký upír 2

$
0
0

Stephen King a Scott Snyder nám představili Amerického upíra– novou příčku na evolučním žebříku vedoucím k dokonalému predátorovi. Jejich novodobý upír je silnější a hbitější než jeho staří evropští předchůdci a nějaké stříbro či světlo ho nerozhází. Není divu, že se Skinneru Sweetovi, antihrdinovi minulého dílu, daří bez problémů protloukat světem až se usadí v Las Vegas.

Ve městě hazardu se odehrává i první a hlavní příběh druhého Upíra jménem Ďábel v písku. Nicméně, hlavním hrdinou není podle očekávání Skinner, ale místní policejní náčelník Cash McCogan, který se snaží udržet ve Vegas alespoň nějaký pořádek. Čáru přes rozpočet mu však udělá série vražd významných stavebních magnátů, jejichž těla jsou nacházena bez kapky kve.

Scott Snyder si poradil i bez Stephena Kinga a v Ďáblovi v poušti dokáže udržet kvalitu předchozí knihy. Nepotřebuje k tomu pořádně ani Skinnera, jenž je odsunut do pozadí, aby vynikly další postavy i nové problémy, jaké upíři v Americe mají.

Hlavní ženská postava první knihy Pearl Johnsonová se v Ďáblu v poušti na pár stránkách mihne, avšak nemá moc prostoru pro výstup. Dvousešitová Úniková cesta nám to vynahradí a podíváme se, jak si Pearl žije po své přeměně na upíra. Kromě Pearl se Snyder vrátil i k její kamarádce Hattie, která má s Pearl nevyřízené účty.

Scénář druhého dílu Amerického upíra je i bez Kinga minimálně stejně dobrý jako jednička. Má stejnou dávku napětí, nečekaných zvratů, (ne)sympatických postav, využitelných pro další pokračování.

Kvalitní komiks potřebuje i kvalitní kresbu, a to Rafael Albuquerque znovu zmákl na podtrženou jedničku s hvězdičkou. Dokázal téměř nemožné – zachoval pochmurný noirový styl z jedničky i v neony zářícím Las Vegas. Rovněž se stále nekrotí v explicitním zobrazování násilí či erotiky.

Kniha je opět v pěkném vázaném vydání obsahujícím galerii obálek a pár skic (i když jich je mnohem menší množství, než v prvním díle). Nově na konci obsahuje i krátkou ukázku z třetího dílu, jenž nás posune v ději opět o několik let dopředu. Tentokrát na bojiště druhé světové války.

Americký upír 2 /American Vampire 2/
Scénář: Scott Snyder
Kresba: Rafael Albuquerque, Mateus Santolouco
Nakladatel: BBart
Překlad: Viktor Janiš
Obálka: Rafael Albuquerque
Redakce: Richard Podaný, Hana Musilová
Rok vydání: 2013
Počet stran: 160
Rozměr: 175 x 265
Provedení­: hardback
Cena: 499 kč


UKÁZKA: A. C. Doyle & P. Kopl, Sherlock Holmes - Poslední případ

$
0
0

O autororech: 

Arthur Conan Doyle (*1859- †1930)

Britský spisovatel, proslulý především příběhy o Sherlocku Holmesovi, jež zásadně ovlivnily podobu detektivního žánru. Původním povoláním byl lékař. Jako autor byl velmi plodný – jeho tvorba zahrnuje kromě detektivek také historické a fantastické povídky a romány, dramata, poezii a literaturu faktu. Působil rovněž jako válečný zpravodaj. Byl aktivní v politice – kandidoval do parlamentu, zasazoval se o dodržování práva v případech protiprávně odsouzených, vystoupil proti nelidským podmínkám v belgickém Kongu a organizoval mezinárodní podporu jejich zlepšení, veřejně hájil zájmy Velké Británie ve válečných konfliktech, prosazoval projekt vybudování tunelu pod Lamanšským průlivem. Věnoval se také sportu, byl jedním z prvních automobilistů ve Velké Británii, propagoval začínající lyžování. V závěru života se zaměřil na šíření spiritismu.

Petr Kopl (*1976)

Petr Kopl se narodil v Třebíči, kde vystudoval obchodní školu. Jeho láskou byl odjakživa komiks specifického stylu zvaný cartooning. Jeho kresby a ilustrace znají dnes čtenáři i v USA, Koreji a Finsku. Ilustroval celou řadu knih, jmenujme alespoň sérii Dobrodružné výpravy do minulosti a pohádku The Goat With the Golden Horns amerického autora Roberta Wortocka, která vyšla v USA, Vesmírní záchranáři nebo veleúspěšné Štěky dne. Petr Kopl se nevěnuje pouze ilustrování, je také hercem ve dvou divadelních spolcích. Se skupinou DeFactoMimo procestoval téměř celý svět.

 

 

 

 

 

 

Anotace:
Přišel čas začít sbírat Kopla! Poslední Případ Sherlocka Holmese v komiksové podobě od jednoho z nejznámějších českých kreslířů. Držitel tří cen Fabula rasa – český scénárista roku 2012, český kreslíř roku 2012 a autor českého comicsu 2012 Štěky Broka Špindíry – přináší další pokračování svých komiksů situovaných do viktoriánské doby a inspirovaných zejména příběhy Sherlocka Holmese a Julese Verna. Po vydání Draculy, Tajemného hradu v Karpatech a Psa baskervillského přichází na scénu opět Sherlock Holmes v doprovodu doktora Watsona v příběhu Poslední případ, v němž slavný vyšetřovatel mizí v hlubinách vodopádu i se svým protivníkem profesorem Moriartym. Je známo, že nevole, pobouření a rozhořčení nad tím, že autor nechal svého hrdinu zemřít, se nevyhnula ani královské rodině. Petr Kopl se ale ani v tomto komiksu nedrží úzkostně známé předlohy, propojuje i další své oblíbené autory, již vydané komiksy a dodává známému příběhu novou tvář – typicky „koplovsky“ okouzlenou viktoriánskou dobou, zaujatou příběhem, trochu ironickou, ale především do detailu a dokonalosti dotaženou jak po stránce scénáře, tak i z hlediska skvostné kresby. A jak je autorovým dobrým zvykem, předkládá čtenáři jako bonus i několik oříšků k řešení. Seznamte se s novým podáním detektivní klasiky.

Sherlock Holmes:Poslední případ
Doyle, Arthur Conan - Kopl, Petr 
Nakladatel: Zoner Press 
Obálka: Petr Kopl
Redakce: Pavel Kristián
Rok vydání: 2013
Počet stran: 192
Rozměr: 150 x 200
Provedení: paperback 
Cena: 329 Kč 

LITERATURA: Fragment - ediční plán podzim 2013

$
0
0
Serafína - příběh draků - Rachel HartmanováNejvětší obrázek výrobku Serafína – Příběh draků

V zemi zvané Gored žijí již po desetiletí lidé a draci v míru. Po tajemné smrti lidského prince je však příměří ohroženo. Podaří se Serafíně, která před světem skrývá své životní tajemství, odhalit skutečného vraha? Budoucnost draků je v sázce a v Goredu již není pro nikoho bezpečno.
vyjde v říjnu


Největší obrázek výrobku Syn pekel – V moci démonůSyn Pekel - v moci démonů - Michaela Burdová

Vydejme se do Velwetie, tajemné země obývané Temnovlky – nesmrtelnými bytostmi, ze kterých jde strach a lidé jsou pro ně pouhou kořistí.

Schyluje se k velké bitvě o moc a vlkodlak Neran a elfka Liadel se ocitají ve velkém nebezpečí. Liadel se chtějí zmocnit nejen démoni, aby získali zpět svou ztracenou sílu, ale také vůdkyně Temnovlků, aby ji využila pro svůj plán. Podaří se Neranovi uchránit milovanou elfku před temnými silami? Co budou muset obětovat pro to, aby mohli být spolu?

Druhý díl dvoudílné série.
vyjde v září


Upíří deníky - Stefanovy deníky: Spojení - L.J. SmithNejvětší obrázek výrobku Upíří deníky – Stefanovy deníky: Spojení

Propadli jste zcela Upířím deníkům? Stefanovy deníky odhalují temné události, které jim předcházely. Příběh dvou znepřátelených bratrů je plný napětí, nečekaných zvratů a touhy.

Londýn již není bezpečný a nad oběma bratry se stahují mračna. Zatímco je Damon vězněn nepřátelským upírem Samuelem, snaží se Stefan uzavřít dohodu s mocnými čaroději. Spojenectví s odvěkými nepřáteli upírů je však velmi křehké. Podaří se jim Damona zachránit a odvrátit jistou zkázu města?

Toto je šestý díl v edici Stefanovy deníky.
již vyšlo


Největší obrázek výrobku Děsivé splynutí – Nepřítel v mé mysliDěsivé splynutí - nepřítel v mé mysli - Jill Hathaway

Středoškolačka Vee má mimořádnou schopnost - během stavů bezvědomí se ocitá v těle jiných lidí. Svoje nadání se učí postupně ovládat. Najednou se ale probudí za volantem auta, které se řítí do neznáma. Zdá se, že se někdo "naboural" do jejího vědomí a snaží se ji ovládnout. Kdo je tento vetřelec? Proč se pokouší Vee sledovat a kontrolovat její mysl?

Toto je druý díl série.
překlad Michaela Škultéty
Vyjde v září


Krvavý měsíc - Nancy GideonNejvětší obrázek výrobku Nancy Gideon – Krvavý měsíc

Policistka Charlotte Caissieová si už začíná zvykat na temná tajemství svého milence Maxe. Jeho nadpřirozený původ i zločinecká kariéra však nejdou dohromady s jejím životem. Dokáže se rozhodnout, co je pro ni důležitější? V New Orleans se mezitím šíří strach z bytostí, které slídí po kořisti. Charlotte chce chránit svého přítele za každou cenu. Co když ale není v nebezpečí Max?
překlad Olga  Staníčková
vyjde v říjnu


Největší obrázek výrobku Upíří deníky – VzkříšeníUpíří deníky - vzkříšení - L.J. Smith

Čtrnáctý díl série Upířích deníků

Nejhrozivější z Prvorozených upírů Klaus byl přivolán z temnoty a začíná šířit zkázu v kampusu školy. Elena se společně s ostatními pouští do nerovného boje. Klaus se jí a Stefanovi chce mstít za to, že se ho pokusili již dříve zničit. Podaří se zlo porazit jednou provždy? Co když se najednou objeví Stefanova první láska Katherine?
překlad Lucie Šurerová
vyjde v říjnu


Vládce Duchů - Světlo, které zabíjí - Derek MeisterNejvětší obrázek výrobku Vládce duchů

Existují.
Ian Boroughs to ví.
Vidí je.
Slyší je.
Cítí je.

Objeví se z ničeho nic.
Čeho se dotknou, shoří.
DUCHOVÉ.

Ian zůstával věrný své misi: Postaví se zabíjejícím světlům, branám, jež spalují vše, čeho se dotknou, a které chtějí zničit náš svět.
Z New Yorku zamíří s Bpmem do Buenos Aires v naději, že zde získá důležité informace. Po setkání s Japonkou Čijo věří, že našli spolubojovnici. Náhle ho přepadají pochybnosti. Má on i jeho přátelé stále ještě stejný cíl?
překlad Olga Hereinová
vyjde v říjnu

Fragment nabízí mnoho titulů a vydává celou řadu sérií knih, většinou určených pro mladší čtenáře. Mnohým z nich vychází další díly. Kompletní podzimní nabídku můžete najít v online katalogu.

RECENZE: Paolo Bacigalupi, Prachožrouti

$
0
0

Za devatero řekama a devatero horama, na pobřeží Mexického zálivu v chatrči z bambusu a odpadního plechu, který ani výkupčí kovů nechtěli, žil byl jeden chlapec. Jmenoval se Nailer a nikoho asi nepřekvapí, že byl polovičním sirotkem a Sudičky mu přichystaly tuze zvláštní osud. Ovšem než (a jestli vůbec) dostane ruku spanilé princezny bude se muset zatraceně ohánět. Sudičky jsou totiž mrchy a tohle není žádná pohádka. Paolo Bacigalupi v péči nakladatelství Plus předkládá drsný postapokalyptický příběh ze světa, kde je ropa vzácnější než šafrán a věrné přátelství cennější než černé zlato.

První díl trilogie Prachožrouti zaujme hned na první pohled svou okulibou grafickou úpravou. Za přebal i černobílé vnitřní ilustrace vděčí české vydání i publikum Milanu Malíkovi, jemuž se podařilo vystihnout syrovou atmosféru rozebíračské pláže a světa bez fosilních paliv s dynamickým švihem. Každý z obrázků na čtenáře vydechne živelnost a naléhavou energii. Netřeba zdůrazňovat, že k Bacigalupiho textům a světonázoru je to přístup přiléhavější než mokrý igelit.

Nailerův vesmír se skládá z hromady nepotřebných tankerů, nekonečné dřiny a snů o tom, že jednoho krásného rána odpluje někam pryč. Život v lehké partě, jejímž úkolem je prohledávat útroby leviathanských lodí v honbě za vzácnými kovy, není žádný med – a to nad ním ještě jako Damoklův meč visí hrozba toho, že navzdory podvýživě příliš rychle vyroste a do trpasličích prostor se jednoduše nevleze. Nemilosrdný svět pláže vylíčil autor ve všech barvách špíny, co jich jen mizérie zná, a stejně před pravdou neuhýbající vhled nabídl do prachožroutské logiky uvažování. Nejsilnější okamžiky románu přicházejí právě ve chvíli, kdy postavy riskují vše s plným vědomím, že to stejně nemá žádnou hodnotu. A tak Nailer prochází příběhem a odnáší si jizvy a zranění – a zdaleka ne jen ty na těle.

Ačkoliv se tentokrát pouští rodák z Colorada do četby pro mládež, nechybí žádný z prvků, jimiž dokázal oslovit dospělé čtenáře natolik úspěšně, že mu to vyneslo za povídkovou sbírku Čerpadlo 6 cenu české ASFFH i americký Locus a za debutový román Dívka na klíček krom British SF Award vše, co mohl. Líčí nedalekou budoucnost poznamenanou koncem ropné civilizace i globálním oteplováním – a představuje ji syrově realisticky. Pohled na svět z jeho odvrácené strany – ze strany lidí, kteří neměli to štěstí, aby se narodili na výslunní – a konfrontace jeho obyvatel s nedosažitelným světem pokročilých technologií dává Prachožroutům náskok před běžnou četbou pro mládež. K tomu je třeba přičíst ingredience v podobě dětské práce, kmenových zvyků rozebíračů tankerů a nenažraných megakorporací, jež to všechno mají na triku – a získáte představu, z čeho a jak Paolo Bacigalupi uvařil postapo polévku, kterou čtenářům servíruje v rezavé misce. Autor opět dokazuje, že ve svých scifistických příbězích umí nastavit zrcadlo světu, jenž není skrytý někde v daleké budoucnosti, ale čeká na řadě míst dnešního chudého Jihu.

Spisovatel ovšem nepáchá žádnou agitku, byť bych vsadil celodenní sběr šrotu proti ohnutému hřebíku, že bude volit někde nalevo. Nabízí příběh pro mládež, ale píše tak, aby knihu ocenil i dospělý. Odvážný záměr mu však bohužel nevychází stoprocentně. Nijak nevadí jednoduchá dějová kostra, ale občasné sklouznutí k naivitě musí odhalit i třináctiletý školák. S ohledem na čtenářstvo volí tentokrát Bacigalupi o něco jednodušší jazyk a v popisech nabízí méně postkyberpunkového zaostření na detail, zato více úvah nad hodnotou přátelství a věrnosti. Hoši z klubu Rychlých šípů by valili bulvy, kdyby jim prachožrout Nailer představil svůj náhled na věc. Vzájemná podpora, protislužby, krevní přísahy – to vše na rozebíračské pláži potřebujete, pokud chcete přežít do dalšího rána.

Pakliže máte rádi autorův kritický styl psaní science fiction, pak není nad čím váhat. Všem ostatním nabídnou Prachožrouti svižný příběh v kulisách větrnými smrštěmi zdevastovaného amerického jihu a pár témat k přemýšlení. I kdyby to mělo být jen to, že se vlastně nemáme zas až tak zle.

Pokud tedy nebouráte lodě někde v Pákistánu.

Prachožrouti /Ship Breaker/
Paolo Bacigalupi
Nakladatel: Albatros Media - Plus
Překlad: Richard Podaný
Obálka: Milan Malík
Redakce: Ondřej Müller, Petra Mejstříková
Rok vydání: 2013
Počet stran: 256
Rozměr: 135 x 205
Provedení: hardback
Cena: 299 Kč

 

RECENZE: Peter V. Brett, Válka za bílého dne

$
0
0

Po Tetovaném a Pouštním kopí zavádíPeter V. Brett ve Válce za bílého dne již potřetí své dychtivé čtenáře do nepěkně drsné budoucnosti, která na první pohled připomíná spíše středověk. Do budoucnosti, v níž noci vládnou jadrnci, magičtí démoni sužující lidskou rasu, která je navíc jako vždy roztříštěna nejen běžnými půtkami o moc a bohatství, ale také náboženskými rozepřemi. Povede lidstvo do boje proti démonům Osvoboditel ze severu nebo ten z jihu? Arlen Sedlák či Ahmann Jardir?


„Tisícího sedmdesátého sedmého jitra bude v Labyrintu plakat chlapec. Udělej z něj muže, který vkročí na stezku Šar’damy Ka. … Šarak ka je blízko. Osvoboditel musí získat všechny výhody.“
To řekly Ineveře magické kostky vyřezané z démonských kostí. A mladá kněžka Inevera nezaváhala. Mezi krasijskými vojáky našla chlapce, který se má stát sjednotitelem, bájným Osvoboditelem, jenž povede lid do boje proti démonům.

Peter V. Brett se podobně jako v předchozím díle Pouštní kopí i ve Válce za bílého dne na začátku vrací o pár desítek let zpátky. Tentokrát seznamuje čtenáře s mladou Ineverou, která se později stane významnou kněžkou a první manželkou Ahmanna Jardira. Přibližuje prostředí, v němž vyrůstala, a její výchovu ve škole pro damy’ting, krasijské svaté ženy. Tímto tahem autor odhaluje, jaké události z ní zformovaly ženu, jež v současnosti našeptává Jardirovi a významně tahá za nitky, a opět tak získává čtenářovy sympatie pro postavu, která v předchozích dílech asi jen stěží někomu přirostla k srdci. Ve třetím díle Démonského cyklu se totiž objevuje jako dívka z nuzných rodinných poměrů, jejíž otec byl pijan a zbabělec a která byla od rodiny odtržena v devíti letech, kdy se za ní zavřely brány dama’tingského pavilonu. Ponižování a úklady o život, které tam zažila, v ní probudily bojovného ducha a dokázala tak vyšlapat až na vrchol společenského a mocenského žebříčku v Krasii. Tato úmorná životní stezka tak připomíná v podstatě všechny hlavní hrdiny z předchozích dílů – chraničáře Arlena, léčitelku Leeshu, žongléra Rojera i krasijského vojáka a sjednotitele Ahmanna.

Válka za bílého dne se však nevrací v čase jen zpátky, ale také na události z Pouštního kopí navazuje. Arlen, vracející se do Osvoboditelovy Kotliny se snoubenkou Rennou, i Jardir v Krasijci dobytém Rizonu se připravují na další novoluní, kdy v noci ze země nepovstanou jen obyčejní démoni, ale především démonští princi schopní proniknout do lidského mozku. A Arlen i Jardir, sjednotitelé lidu na severu a jihu, jsou jejich prvotním cílem.


Výraznou roli v tomto příběhu sehraje i Leesha, jež není lhostejná ani jednomu „osvoboditeli“ a která při návratu do Kotliny za doprovodu Krasijců varuje seveřany před Jardirovou armádou, a houslista Rojer, jenž si domů přivádí dvě krasijské manželky. Čtenář tak podobně jako v minulém díle potkává všechny své oblíbené hrdiny a zároveň shledává, že navzdory různému náboženskému a společenskému prostředí, ve kterém byli vychováni a žijí, se lidé ze severu a jihu zas tolik od sebe neliší.

Z termínu „válka za bílého dne“ – což neznamená nic jiného, než dobyvačnou válku, kterou Jardir vede proti lidem na severu, aby je sjednotil do „šaraku ka“, války s démony – zřejmě získá čtenář pocit, že těch víc než šest set stran pokrývají samé dechberoucí souboje a krvavé bitvy. Ovšem až na závěrečnou pětinu příběhu se kopí provětrá častěji v ložnici než v boji s nepřítelem. I když… i v nadýchaným poduškách a v průsvitném hedvábí se může skrývat nepřítel záludnější než démonský princ.

Od vydání prvních dvou dílů už uplynuly tři roky, ale autor důležité události připomíná, takže není problém se nechat hned od začátku vtáhnout do poutavého vyprávění, přestože se asi tři čtvrtiny románu nic akčního neděje. Peter V. Brett„jenom“ niterněji rozebírá všechny své důležité postavy, jejich vývoj se tak stává osou celého cyklu. Jemný závoj tajemství nakonec nezakrývá ani tak intrikující Ineveru, jak by asi mnozí předpokládali, ale poměrně překvapivě Leeshu, v jejíž pocitech je obtížné se vyznat (osobně jsem hlavně na ni v dalším pokračování zvědavá – kdo četl, ví proč, kdo nečetl, tomu víc neprozradím). Připomínání událostí ovšem není totéž, jako si předchozí díly přečíst. A jelikož nejde o příběh, jenž by byl ukončený v každém díle, ale o navazující cyklus, tak doporučuji číst od prvního dílu.

I do třetice autor ukazuje, že finišovat umí bravurně, a to je třídenní boj s démony za novoluní jen pouhou předehrou k úchvatném mači v poslední kapitole. A na poslední straně asi stejně jako já budete mít chuť shodit Bretta z útesu za to, že vás nutí čekat na pokračování zrovna v tak napínavém momentu.

Jardirův příběh v minulém díle Pouštní kopí mě oslnil a upoutal mnohem víc než Arlenův Tetovaný (důvody jsem uvedla v minulé recenzi). Válka za bílého dne mě lehce zklamala v tom, že k osudnému střetnutí došlo až na jejím konci, že posunula příběh o mnohem menší kousek, než jsem doufala. Podstatné ovšem je, že Peter V. Brett nenudí, naopak poutá a píše tak, že máte pocit, že všechny ty postavy zná tak dobře, jako by jejich příběhy prožil alespoň ve snu – či spíš v noční můře? Každopádně se na další díl opět těším, takže pište, Petere, pište!

 

Krasijských slov se čtenáři nemusejí obávat, vzadu v knize je přiložen slovník a nechybí ani mapa.

Ukázka

Peter V. Brett: Válka za bílého dne (The Daylight War)
Nakladatelství: Triton
Překlad: Mirka Polová
Obálka: Larry Rostant
Rok vydání: 2013
Počet stran: 664
Vazba: vázaná
Cena: 499 Kč

 

LITERATURA: Výsledky Poviedky Istroconu

$
0
0
Celkové poradie porotcovia určili takto:

1. Petra Slováková - Navždy

2. Tomáš Dostál - Projekt Bellum

3. Anna Olejárová - Poklady z mora

4. Petra Slováková - Tetsuyo

5. Zuzana Droppová - Veterán

Poradie netématickej kategórie kopíruje celkové výsledky na prvých štyroch miestach. Poviedka na piatom mieste zvíťazila v kategórii “vesmírna loď”. V kategórii “ihla” zvíťazila Anna Danáková s poviedkou “Posledná bylinka”, po ktorej nasledovali so zhodným počtom bodov Marián Kubicskó s poviedkou “Tvárou v tvár k bohom” a  Zuzana Droppová s textom “Päť ihiel do čela”.

Víťaznú poviedku uverejní časopis Jupiter ešte tento rok v čísle 6.5. Z posledných troch ročníkov súťaže vydá vydateľstvo Rogerbooks (minimálne) elektronický zborník. Toto vydavateľstvo spolu s hlavným organizátorom súťaže, medzinárodným festivalom scifi, fantasy, hororu a spoločenských hier IstroCON, vyhlásili už ďalší ročník súťaže. Čoskoro bude zverejnené vyhlásenie ďalšieho ročníka súťaže, ktoré prináša viacero významných noviniek.

AKCE: Coniáš 2013 aneb Život po životě

$
0
0

Už sedmý ročník CONiáše proběhne v sobotu 21. září v Městské knihovně v Praze (Mariánské náměstí 1, Praha 1). Přednášející nahlédnou do světa, kde maso vychladlo, krev neteče, a přesto tam není mrtvo. Seznámí vás s upíry, duchy, zombiemi nebo s hrdiny, kteří vstali z mrtvých. Co přesně program nabízí, vám nabízíme zde:

  • 10:00 – 10:30Václav ŠtupalskýMalé rakvičky (Záhrobní tématika v dětské literatuře). Strašidla nejsou jen pro dospělé, aneb četba s dětmi může být také tůze pěkný horror
  • 10:35 – 11:00 Václav ŠtupalskýHudba pro (ne)mrtvé. Mozartovo Requiem, Dance of death od Iron Maiden a pohřební pláče v jedné hodině. Že to spolu nesouvisí? To posuďte sami
  • 11:05 – 11:30Vyhlášení hudební soutěže
  • 11:35 – 12:30 Jakub KrásnýOd funerálního dostaveníčka po kanibalský televizní guláš (prvky hororového žánru v českém filmu). Přednáška s ukázkami filmových a televizních pikantérií sleduje hororové rysy domácí produkce napříč časem
  • 12:35 – 12:55Pásmo krátkých filmů
  • 13:00 – 13:50 Leoš KyšaDuchové, poltergeisti, strašidla, hejkalové či bludičky? Lze dokázat existenci paranormálních sil nebo třeba duchů? Je milion euro dostatečná motivace? Evropští skeptici nabídli přesně tuto částku každému, kdo prokáže, že se fyzika mýlí. Aby uchazeči mohli cenu získat, museli nejdřív absolvovat u národních skeptických organizací. Jak testy probíhaly v Česku, kdo se jich zúčastnil a jaké byly výsledky při prokazování telepatie a senzibilních schopností? O tom bude mluvit organizátor testů Leoš Kyša. Součástí přednášky je i promítání filmů ze samotných pokusů.
  • 14:00 – 14:50 Františka VrbenskáTy mrtvý, nevstávej a lež! Zombie se potulují všude kolem nás, některé fiktivní, mnohé až běda reálné i bez kouzel voodoo. Procházejí literaturou, přírodou a současnou společností, aniž bychom je dostatečně brali na vědomí… Máme se bát?
  • 15:00 – 15:50 Leonard MedekNěkoho prostě jen tak nezabiješ… Knihy jsou obvykle trvanlivější než lidé; ergo literární postavy pochopitelně přežívají své tvůrce. Některé z nich jsou však houževnatější než jiné – aneb o literárních zmrtvýchvstáních a vzniku seriálů
  • 16:00 – 16:50 Petra NeomillnerováProč je dobré být nemrtvým. V posledních letech to vypadá, že není zábavnější jízda než život po životě. Je opravdu takové terno být mrtvý?
  • 17:00 – 17:50 Jan KantůrekNemrtví na Zeměploše
  • 18:00 – 18:50 Straky na vrběkřest knihy Legendy: Prokleté knihovny!
  • 19:00 – 19:50 Pavel RenčínNeživí mezi námi. Vydejme se na krátkou procházku mezi nejznámější zombie českého showbyznysu, nesmrtelné spisovatele a další zjevy, na které je každá smrt krátká.
  • 20:00 – 20:45 Laeg Mortemir vai Eledarelfské hudební vystoupení

CONiášem bude provázet spisovatel Martin D. Antonín, takže i tady je na co (koho) se těšit. V doprovodném programu je toho další kopec: turnaj v karetní hře Bang, hraní RPG, deskové hry, možnost shlédnout výstavu „Kabinet kuriozit“ (putovní výstava zapůjčená Knihovníkem Neviditelné univerzity), Den pro výměnu knih, Knihovna na konci vesmíru nebo řada stánků s roztodivnými drobnostmi (od knih až po meče). A možná ještě něco navíc – nechte se překvapit!

Návštěvníci v tematických kostýmech velmi vřele vítáni, čtenáři knihovny mají vstup zdarma, ty ostatní to bude stát 80 korun. Více na www.mlp.cz.

RECENZE: Robert M. Wegner: Šíp a vítr, dýka a moře

$
0
0

Některé knihy vás prostě minou. Je putna, jestli o kousíček nebo o pořádný kus, prostě když vás to nezasáhne, tak vás to nezasáhne. A cyklus Příběhů meekhánského pohraničímne minul o nějakých deset či více let. Škoda, že jsme se nepotkali někdy na konci devadesátých let, v časech velkého hladu po velkých hrdinech a velkých činech... V časech, kdy mužové dokázali v mžiku oka vsednout do sedel koní rychlejších než vítr a vyrazit zapíchnou půldruharučák nějakému bídákovi do těřichu až po zástavu, aniž by jim kdejaký cynický škarohlíd předhazoval plytkou motivaci, ohranost klišé a nevhodné používání češtiny. Ve zlatých časech Raymonda E. Feista a Davida Gemmella... Nu, minuli jsme se.

Robert M. Wegner nabízí v druhém svazku Příběhů s českým názvem Šíp a vítr, dýka a moře dva povídkové romány. První se odehrává na východě mocné Meekhánské říše a zavede čtenáře do volného jezdeckého oddílu, který střeží pohraničí před barbarskými nomády, bandity a vším, co špinavá magie přitáhne z kdovíjakých temnot. Čtyři navazující příběhy představí svobodné jezdce a jejich život – i smrt. Potyčky s přesilou, válečné lsti a vzdálené ozvěny dvorských intrik – to vše najdete na téměř třech stovkách stránek. Malý jízdní oddíl funguje v mnohém jako rodina a pocit chlapské (i babské) sounáležitosti a bojového bratrství vyprávění provází od začátku až do konce. Škoda, že ve chvíli, kdy autor čtenáře seznámí s osudy hrdinů natolik, aby ho opravdu začaly zajímat jako osobnosti, příběh skončí náhle a bez varování jako dobře naplánované přepadení karavany. To, že se jedná o prequel k jiné knize zůstává čtenářstvu jen chabou útěchou.

V druhé polovině knihy se naopak podíváme na západ, odkud se říše již nějaký ten pátek nazpátek stáhla a kde v přístavním městě Ponkee-Laa vládne místní šlechta, církev válečného boha a zlodějské gildy. Jedné z nich občas vypomáhá i drzý a vtipný mládenec Altsin, jenž se nedobrovolně zaplete do vysoké hry. Do hry, která by mohla probudit někoho, kdo není mrtvý, ale pouze spí. Tentokrát Wegner vsází na jediného hrdinu a dává Altsinovi mnohem více prostoru k tomu, abychom ho mohli poznat. A také k tomu, aby mladý zloděj mohl několikrát pořádně zarýt držkou v blátě. Pardon, v přístavní pouliční močce. Inu fantasy měla vždy slabost pro chmatáky, kteří se dokážou dostávat z průserů a těžko se jí divit. Mazaný kriminálník se v kalné vodě místních intrik pohybuje stylem, díky němuž lehce zapomenete na první polovici svazku.

Kvalitativně se úroveň jednotlivých povídek pohybuje kolem průměru – některé se vyšvihnou využitím retrospektiv (a dlužno dodat, že autorovi se takto daří psát slušně napínavě), jiné v závěru přizabije vyšumění do nikam. Koncept povídkových románů z různých oblastí Wegnerova světa – předchozí kniha mapovala severní a jižní pohraničí Meekhánské říše – dává prostor k představení autorova univerza. Bohužel jeho svět působí dosti tuctově a neláká k dlouhodobému průzkumu.

Šíp a vítr, dýka a moře se skládá z osmi svižně odvyprávěných příběhů, kde o krev a hrdinství není nouze. Autor neaspiruje na nějakou vyšší dívčí a necpe mezi řádky hlubší myšlenky, což by cílovému publiku nijak zvlášť žíly trhat nemuselo. Stejně tak jej patrně nebudou tahat za oči věty jako „Skutečně, koně i lidé vypadali fatálně.“, po jejichž významu není radno pátrat. Bohužel jinošským opánkům odrostlý čtenář si prostou krásu klasické fantasy zřejmě neužije. Už jen proto, že prakticky vše z knihy již někde jinde četl. Na druhou stranu – pakliže vám díla v úvodu zmíněných gentlemanů dokáží uvést krev do varu, pak není nač čekat. Nasedněte na oře rychlejšího než stepní vichřice a cválejte vstříc dobrodružstvím, která vám nabídne jen nefalšovaná hrdinská fantastika.

Robert M. Wegner: Šíp a vítr, dýka a moře
(Opowieści z meekhańskiego pogranicza: Wschód - Zachód)

Nakladatel: Laser-books
Překlad: Pavel Weigel
Obálka: Rafał Kosik
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2013
Počet stran: 560
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback
Cena: 339 Kč


PR+UKÁZKA: Jiří Pavlovský, Výtah do pekla (Kladivo na čaroděje 5)

$
0
0

O sériii:

Pátý díl výjimečného seriálového projektu ve stylu Marka Stonea či Agenta JFK, na kterém se podílejí špičky české a slovenské fantastiky, právě v prodeji!

Praha je magické město – a ta magie vás může zabít. V tom lepším případě.

Když vám teče do bot, když vás pronásledují přízraky – koho zavoláte?

Tým Felixe Jonáše určitě ne. Pokud už by přece jen přijeli, tak vás nechají pekelným silám napospas, aby vám pak mohli vybílit byt. Jenže někdy je situace tak zoufalá, že vám nezbývá nic jiného, než obrátit se na lidi, kteří jsou naprosto odepsaní – a doufat, že to přežijete.

Série Kladivo na čaroděječtenáře zavádí do našeho světa, ovšem tak, jak ho neznáte, a vlastně ani netoužíte poznat. Alespoň tedy ne na vlastní kůži. Temné přízraky, oživlé mrtvoly, zabijáci, démoni, psychopati, nekrofilové či upíři – a mezi nimi parta detektivů v čele s Felixem Jonášem, jež vyšetřuje případy, které mají co dělat s nadpřirozenem. Jenže jsou to hrdinové v uvozovkách – do typických klaďasů mají pořádně daleko a do jejich rukou byste se při normálních okolnostech rozhodně nesvěřili. Jenže autoři série, která v sobě míchá prvky fantasy, detektivky, hororu, magického realismu a dalších žánrů, připravují svým románovým postavám takové osudy, že jim většinou nic jiného nezbývá….

O autorovi: 

Jiří Pavlovský (*1968)

Narozen v Praze, spisovatel, komiksový (a filmový) publicista, překladatel a vydavatel.Spolu s dalšími členy literární skupiny Rigor Mortis patří k autorské generaci (mj. Štěpán Kopřiva a Jiří Kulhánek), která v polovině devadesátých let vnesla do české fantastiky svěží vítr v podobě nekorektních, cynických a akčních příběhů.

Sám i ve spolupráci s dalšími autory publikoval řadu povídek, z nichž mnohé získaly žánrová ocenění: Noční návštěva a Dobro vítězí (Cena Karla Čapka), Eskorta (Cena Akademie SFFH) aj. Jakožto samostatný titul mu v rámci sci-fi série Mark Stone vyšel román Zatykač na Stonea
Kladivo na čaroděje Jiří Pavlovský nejen vymyslel a odstartovat prvními dvěma díly, ale rovněž na něj dohlíží a do série stále přispívá.

Ukázka: 

Šla poslepu mezi nehybnými těly a snažila se na MP3 přehrávači najít skladbu, kterou by neslyšela už stokrát. Nakonec to vzdala a sundala si sluchátka. 

O patro výš se rozléhalo zuřivé a suché kašlání, dáven ía zoufalý boj o kyslík. Tady byl klid. O patro výš vás pořád někdo volal hlasem plným zoufalého vzteku, s netrpělivostí člověka, který už neměl žádný svůj čas, ale měl všechen váš.

Tady byl klid. 

Některé sestry sem chodily souložit. Aspoň to slyšela. Rajcovalo je, když se na ně přitom pacienti koukali.

„Nic nevidí,“ oponovala Sylvie. „Jsou v kómatu.“

„Třeba jo,“ říkaly ty, které slyšely o někom, kdo si to tam chodil užívat. „To nevíš. To je na tom právě to sexy.“

„Mně to sexy nepřijde,“ řekla Sylvie. „Mně to teda přijdepěkně nechutný.“

„To říkáš teď,“ oponovaly ty, které měly důvěrné informace.„Za půl roku už tam z tebe bude nějaký doktor vyšoustávat duši.“

To nebylo moc pravděpodobné, pomyslela si Sylvie. Ne, že by tak věřila ve svou morální bezúhonnost, na to se příliš dobře znala, ale na oddělení moc fešáků nebylo. Proč taky.Tady nebylo koho zachraňovat. Tady, mezi vegeťáky, na oddělení chronické resuscitační péče, se člověk nemohl vytáhnout a oslnit. A Sylvie musela s hanbou uznat, že ten nejhezčí chlapv okolí leží přímo tady na pokoji.

Pokud by se natáčela mužská varianta Šípkové Růženky, tak by režisér nemohl sehnat lepšího představitele. Bylo mu dvacet osm, bledou tvář básníka měl rámovanou černými vlasy a i ta vyživovací hadička v nose mu docela slušela. Vypadala jako moderní módní doplněk. Muž byl dokonalým prototypem černovlasého cizince. Byl krásný a podle tvrzení zkušenějších sestřiček ho měl jako kůň. Sylvie ještě nenašla odvahu si to ověřit. 

Šípková Růženka, usmála se do tmy. Možná, kdybych ho políbila…

Tak mě odsud vyhodí. 

Pořád lepší, než kdyby mě chytli, jak se mu dobývám pod nemocniční rubáš. 

Sylvie věděla, že je to špatný nápad a nebyla tak naivní, aby věřila na pohádky, jenže se nemohla téhle myšlenky zbavit. Bylo jí taky jasné, že i kdyby zničehonic otevřel oči, tak by ho ani nenapadlo si s ní něco začít. Spíš by ho klofla Martina. 

Sylvie se zachmuřila nad nespravedlností osudu a sedla si na židli u stěny proti dveřím. Rozsvítila si kovovou a omlácenou lampičku vyzdobenou obřím erárním číslem. Někdo ji sem dal i se stejně omláceným nemocničním stolkem. Zřejmě někdo, kdo chtěl, aby to k sobě ladilo. 

Podívala se na hodinky. Nejméně půl hodiny se po ní nikdo nebude shánět. Pak se vzbudí stará Poljakovská a vzburcuje celé oddělení. Ne, že by Sylvie někomu přála smrt, ale chvílemi si říkala, že bez Poljakovské by všem bylo líp. Možná i Poljakovské by bylo bez Poljakovské líp.

Otevřela si knihu a namířila lampičku na její stránky. Světlo ozářilo novou Wardovou ostře, jako při výslechu. Tak uvidíme, co z knihy vypadne. 

V šeru se pohnulo tělo na prostěradle. 

Sylvie sebou škubla. Když to slyšela poprvé, mohla ji ranit mrtvice, ale teď už si zvykla na to, že nehybná těla pacientů v protahovném kómatu nejsou nikdy tak úplně nehybná. Náhodné záškuby svalů, automatické tělesné pochody, otvírání a zavírání očí, zívání – i když byly mozky v limbu, těla žila svým vlastním životem. 

Sylvie otevřela Wardovou a začala číst. Už by si to tam měli brzo rozdat. Blížila se stránka tři sta a tam byl vždycky první velký sex. 

Opět to zašramotilo.

Sylvie zvedla oči od knihy a zaposlouchala se do ticha. Chvíli se nedělo nic a pak znovu zašustilo prostěradlo. 

V místnosti svítila jen lampička na stolku. Kdyby rozsvítila velkou, tak to přitáhne pozornost okolí a někdo to sem buďpřijde zkontrolovat, nebo si popovídat. Ani na jedno neměla Sylvie náladu. Sylvie měla náladu na romantické a trpící upíry. Ale teď toho, že nechala zhasnuto, litovala. V šeru viděla jen nehybné obrysy ležících postav. Ani za světla to nebyl veselý pohled, ale ve tmě to vážně až příliš připomínalo márnici.

Něco cvaklo, jako když ruka klepne o železný rám postele. 

Sylvie zavřela knihu a položila ji na stolek. Zvedla lampičku a jako baterkou s ní namířila na postele seřazené u obou stěn místnosti. Ze tmy vykrajovala propadlé tváře, které sestále dívaly do stropu a nevnímaly okolní svět. Jen…

Sylvii přišlo, že mají mnohem vytřeštěnější oči. 

Chtěla jít ke dveřím rozsvítit, jenže prostor mezi postelemi jí najednou přišel šíleně úzký. Sotva by se protáhla. 

Pitomost. To dělají jen stíny vyvolané světlem lampičky, které natahují čela postele. Jenže stejně se nedokázala přinutit, aby udělala první krok. 

Možná se stal zázrak. Možná se nějaký pacient začal probouzet. Už se to stalo. Ne za její služby, ale tihle měli ještě šanci. Malou, ale – 

Teď se zašustění ozvalo z obou stran. 

Sylvie ztuhla. Jedna její část ji nutila proběhnout rychle úzkou uličkou, vyběhnout o patro výš a zburcovat doktora Jindru. Druhá… druhá se chtěla ujistit. Co když vyhlásí poplach a pak se zjistí, že sem jen vběhla myš? A něco hluboko v její hlavě jí k tomu šeptalo: A co když se probudil ten kluk s černými vlasy? 

Přejela světlem lampičky po místnosti. Jediné, co se pohnulo, byly stíny. Vstala ze židle a vrznutí se jí zařízlo do uší. Podivné šustění ale slyšela pořád. Udělala několik dlouhých a rozhodných kroků k posteli. Zamířila k mladíkovi.

„Haló?“ řekla Sylvie a připadala si přitom jako absolutní trubka. „Jste vzhůru? Je vám dobře?“ Určitě ji učili, jak se v podobné situaci chovat, ale právě teď měla v hlavě vakuum. 

Něco za ní zašustilo. Otočila se. Na vedlejší posteli se chvěl monstrózně obézní muž. Měl otevřené oči a doširoka rozevřenou pusu. Sylvie odvrátila zrak, ale jinde to nebylo lepší. Černovlasý mladík zíral do stropu a pomalu otevíral ústa, jako bychtěl začít křičet. 

Asi by měla zaběhnout pro doktora. A to co nejdřív. 

Mladík se roztřásl. A následovali ho ostatní. Kolem Sylvie se rozdrnčely postele. Mladík otevřel ústa tak, že mu popraskaly koutky úst a na bílé prostěradlo vytryskla krve. Sylvie zareagovala dřív, než si to mohla promyslet. Položila mladíkovi ruku na hrudník, aby ho uklidnila. „To bude dobré,“ řekla. „To bude–“

Mladík ji chytl za ruku a zaťal do ní dlouhé nehty. Sylvie vykřikla bolestí. Ještě víc otevřel pusu a něco mu prasklo v čelisti. Začal řvát a vzápětí se rozeřvali další pacienti. Sylvie se k nim přidala. 

Anotace: 

Něco k smrti vyděsilo pacienty pražské nemocnice. Což by nebylo nic zase tak neobvyklého, kdyby ti pacienti nebyli už nějakou dobu v komatu. V chodbách pod nemocnicí se něco skrývá… něco prastarého a mocného. Něco, s čím si musí jít Felix Jonáš promluvit – a nezešílet při tom.
Zároveň Klaudie vstupuje do paneláku na Jižním městě, ve kterém pravidelně dochází k několika velmi brutálním sebevraždám. To, co vypadá jako jednoduchý úkol, se brzo změní v boj o holý život.  Panelák je posedlý zlem a nájemníci nejsou o nic lepší. Prastaří bohové i moderní přízraky – to je moc i na tým Felixe Jonáše.

Výtah do pekla
Pavlovský, Jiří 
Nakladatel: Epocha 
Obálka: Lubomír Kupčík
Redakce: Pavlína Kajnarová
Rok vydání: 2013
Počet stran: 152
Rozměr: 125 x 195
Provedení­: paperback
Cena: 149 Kč 

Chcete o sérii vědět víc? Chcete mít nejnovější informace, náhledy obálek a ukázky z první ruky?
Žádný problém. Sledujte Kladivo na jeho oficiálním facebookovském profilu!

RECENZE: O. S. Card, Říše

$
0
0

Mám s tím totiž hned dva zásadní problémy; vysvětlím:

1) Není to mistrovské dílo!

I kdyby bylo sebelepší, je to Cardův poměrně nový román (z roku 2006) a mezi světové klasiky prověřené časem jej prostě ani při nejlepší vůli řadit nelze. Velmi kontrastně to působí již při nahlédnutí do dalších titulů této edice, kde mimo jiné najdete taková jména jako je Lem, Pohl, Aldis, Silverberg, Kuttner či Gibson s jejich nejslavnějšími pracemi, které nyní pamatují již i více jak tři, čtyři dekády.

Já samozřejmě netvrdím, že si O.S.Card nezaslouží místo mezi těmito jmény – jeho romány z Enderova cyklu, oceněné prestižními tituly HUGO i NEBULA, by v této edici jistě nezapadly, naopak. Ale toto již neplatí o Říši.

2) Není to sci-fi!

V knize samotné se o ní americký vydavatel, i autor sám, vyjadřuje jako o politické fikci; což je mimochodem velmi trefné zařazení, naprosto odpovídající námětu i zpracování románu/novely. S tím co je běžně považováno za science-fiction nelze toto dílo nijak zaměňovat či jej do této žánrové oblasti zařazovat.

Takže o co tady vlastně jde?

Přiznám se, že nepatřím mezi příznivce konspiračních teorií, moderních společenských paranoií a schizofrenních scénářů o tajných templářských společenstvech, Novém Řádu, Iluminátech či oficiálně neexistujících vládních organizacích USA, které mají prsty v celosvětovém dění. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že takováto společenstva či vlivy neexistují, jen jsem osobně již jaksi zahlcen rychlostí jakou na nás producenti (jedno jestli filmoví či knižní) v poslední dekádě chrlí jednu apokalypticko-konspirační vizi za druhou. Naštěstí o tomto Říše není.

Tento román se nesnaží o vytažení „kostlivce ze skříně“ v podobě nějakého znovuobjeveného ultra-tajného řádu, který by svými machinacemi způsobil zkázu lidstva nebo alespoň celým Spojeným státům, ne. Ani uměle nepropojuje zdánlivě nesouvisející mocenské vlivy a společenská paradigmata do nových souvislostí s cílem u čtenáře vyvolat (pro vyšší prodejnost toliko potřebný) „wau efekt“.

Card nám v románu Říše, který se pohybuje svým rozsahem na pomezí novely a románu, předvádí svou vizi řetězce hypotetických politických událostí na vnitroamerické scéně, které ve své kauzalitě vrcholí jakousi novou verzí americké občanské války. Jak následně v autorově doslovu (který mimo jiné doporučuji nepřeskočit!) pochopíte, nejedná se dokonce o původní autorskou myšlenku, ale o nápad převzatý, který Card dostal za úkol zpracovat do beletristické podoby.

O.S.Card se v Říši otevřeně zamýšlí nad aktuálními principy fungování demokracie a její obhajoby z pohledu běžného občana. Klade si principielní otázky co nastane, když se křehká rovnováha změní; kdo následně bude bojovat za její znovuobnovení a komu naopak vznikající chaos může posloužit k naplnění jeho vlastních cílů. Zamýšlí se nad pozicí hrdiny v kontextu dějin lidstva i nad silou/slabostí mlčící většiny. Pokládá si velmi aktuální a bolestivé otázky, na které současná garnitura ve spojených státech zatím sama nezná odpověď.

Celé by to mohlo dopadnout velmi špatně, kdyby Card nebyl tak zkušený spisovatel, který si poctivě téma nastudoval a během psaní knihy se průběžně radil se spoustou odborníků, jenž  se v této problematice orientují. Díky dobré přípravě a této pomoci „zvenčí“ se mu podařilo vytvořit román, který je vnitřně konzistentní, má hlavu i patu, zápletku i závěr.

Nelze rovněž opomenout jeho enormní vypravěčský talent a poutavý styl, lehkost s jakou se autor umí vyjadřovat jakoby „mimoděk“, což umožňuje i z relativně nezáživného tématu (věc názoru, vím…) vykřesat poměrně poutavé čtení. Víc ale nečekejte…

V rozsahu díla ani hloubce myšlenky totiž nedokázal Card překročit svůj stín (nebo ten Enderův… J) a celek působí spíše jako studie / filozofický traktát, který aby byl lépe stravitelný, je vyprávěn formou čtivého příběhu.

Následnému pocitu z určitě novelovitosti – nedotaženosti - dutosti se však nezbavíte ani po dočtení celé knihy. Charaktery samotné, byť poutavé v lehkostech vzájemných dialogů, působí skicovitě a nedokončeně. Nemají dostatečný prostor si čtenáře podmanit a „vtáhnout do hry“.

Příběh samotný je jednoduchý a lineární – slouží jako nosný pilíř k navěšení ideologického poselství, nic víc od něj ale nečekejte. Občasné akční/vojenské sekvence dodávají ději určitý šmrnc i tempo, ale i zde znovu platí, že z nich cítíte jakousi křečovitost nebo spíš nezájem ze strany samotného autora tyto části děje považovat za něco víc, než jen hybateli příběhu tím správným směrem.

Nejcennější části románu proto zůstává myšlenka samotná – rozbor a kritika ideologie, kterou měl Card potřebu touto formou převyprávět. Zbytek knihy je sice stále čtivý, ale již jen jakýsi obal nebo možná lépe slámová výplň.

Pokud je tedy politické dění světa (zejména v USA) a jeho hypotetický další vývoj téma, které vás osobně zajímá a chtěli byste si o něm přečíst čtenářsky poutavou formou, poté mohu Říši bezezbytku doporučit. Pokud ale čekáte sci-fi dosahující kvalit enderova cyklu, budete v tomto případě spíš zklamáni.

Hodnocení: 60%

Říše
/The Empire/
Card, Orson Scott
nakladatel: Laser-books
překlad: Milan Žáček
obálka: Michal Kuba
Počet stran: 424 stran
Cena: 289 Kč 

CENY: Vyhlášení 33. ročníku Ceny Karla Čapka

$
0
0

Nový ročník Ceny Karla Čapka se rozbíhá, první příspěvky již se scházejí a další můžete zasílat do uzávěrky 30. listopadu 2013. V letošním vyhlášení jsou některé novinky – v článku najdete oficiální propozice i řadu doplňujících informací.

Československý fandom vyhlašuje 33. ročník literární soutěže Cena Karla Čapka.

Své práce žánru sci-fi, fantasy nebo hororu s fantastickými prvky psané česky nebo slovensky zasílejte v elektronické formě nejlépe emailem, možno též na CD, DVD či disketě, a současně ve třech čitelných papírových kopiích (anonymní výtisky bez uvedení jména autora) na adresu administrátora:

Jiřina Vorlová, Mariánská 401/41, 142 00 Praha 4 - Lhotka (e-mail AQUILA@ALTAR.CZ nebo AQL@SEZNAM.CZ)

Do zásilky prosíme přiložte:

  1. průvodku obsahující vaše jméno, přesnou adresu, kontaktní email, telefon, datum a způsob platby registračního příspěvku a jeho výši (je možné přiložit kopii ústřižku složenky nebo napsat číslo účtu, ze kterého byl registrační poplatek zaplacen, a variabilní symbol, aby bylo možné platbu dohledat) a názvy všech zaslaných soutěžních prací – u povídkových kategorií lze soutěž obeslat nejvýše dvěma pracemi v každé kategorii, kategorie novela je omezena na jedinou práci od autora. Můžete uvést i orientační počet znaků (včetně mezer). Kontrolu přesného počtu znaků a zařazení do příslušné kategorie podle rozsahů uvedených níže provede administrátor.
  2. čestné prohlášení, vlastnoručně podepsané, že soutěžní práce dáváte k dispozici organizátorům soutěže pro jedno otištění a jedno vydání v e-booku, případně zveřejnění na internetu bez nároku na honorář.

Za každou soutěžní práci je třeba zaplatit registrační příspěvek ve výši 100 Kč, resp. 4 EUR. Platby prosíme provádějte bankovním převodem nebo poštovní poukázkou typu A (nikoli jiným typem poukázky!) na účet u Fio banky, číslo účtu 2500447940/2010 pro platby v ČR, resp. 2500447940/8330 pro platby v SR. Jako variabilní symbol uveďte datum narození ve tvaru DDMMRRRR.

Upozorňujeme na omezení počtu prací od jednoho autora a na povinnost zaplatit registrační příspěvek a zasílat jak papírovou, tak elektronickou formu práce. Rozhodně však nelze považovat za elektronickou kopii oskenovaný text jako sled obrázků či formát PDF. Nejvhodnější je formát DOC, DOCX z Microsoft Wordu, ODT, RTF či prostý TXT (v rozumném kódování).

Do soutěže nemohou být zařazeny práce, za které nebyl zaplacen registrační příspěvek, práce, které se již zúčastnily některého z předchozích ročníků, byly již publikovány v oficiálních tiskovinách či na internetu nebo jsou současně přihlášeny v jiné soutěži celostátního významu!

Vymezení soutěžních kategorií je následující:

  • mikropovídka – max. 9 000 znaků (včetně mezer)
  • krátká povídka – 9 001 až 30 000 znaků
  • povídka – 30 001 až 90 000 znaků
  • novela – 90 001 až 450 000 znaků
  • Práce delší 450 000 znaků (včetně mezer) nebudou do soutěže zařazeny.

O přesném zařazení do kategorie rozhoduje administrátor soutěže.

Uzávěrka tohoto ročníku soutěže je 30. listopadu 2013. Práce doručené po tomto termínu budou po dohodě s autorem zařazeny do následujícího ročníku. Slavnostní vyhlášení výsledků proběhne na Parconu 2014.

Bližší informace podá administrátor nebo je lze najít na www.fandom.cz v sekci CKČ.

Tolik oficiální vyhlášení. Poměrně obšírné neformální pojednání shrnující zkušenosti z mého dosavadního administrování najdete na www.fandom.cz v sekci CKČ v článku Několik rad a doplňujících pokynů... (www.fandom.cz). Na webu Fandomu je rovněž seznam přihlášených prací – pokud jste tu svou již poslali, zkontrolujte si, zda je do seznamu zanesena a má v tabulce ve všech čtyřech sloupcích uvedeno Ano, tedy že všechny náležitosti jsou v pořádku.

Jistě vám neuniklo, že tento ročník soutěže je spojen s několika novinkami. Tou nejpodstatnější je zřejmě zavedení registračního příspěvku. Ta myšlenka se zrodila na letošní jarní poradě Fandomu, kde jsme dost dlouho (a dost bouřlivě) diskutovali o možnostech a perspektivách CKČ. Mezi nejrůznějšími náměty a názory se najednou objevil jeden, který zaujal všechny přítomné – nápad spojit účast v soutěži se vstupním poplatkem, nevelkým sice, ale takovým, který by pomohl CKČ získat určitou formu nezávislosti a dal nám i možnost, jak zlepšit kvalitu cen, které úspěšní účastníci dostávají.

Vždyť dosud jsme byli odkázáni na přátelské dary počínaje knihami pro nominované až po obraz pro absolutního vítěze, a pomáhali nám i organizátoři Parconů, kteří se podíleli na některých odměnách pro vítěze a zejména na nákladech na přípravu slavnostního galavečera, vstupné a ubytování.soutěžících i organizátorů soutěže. Každý rok jsme tak měli (zcela oprávněný) pocit, že vykořisťujeme své přátele a kamarády.

Debata okolo tohoto nápadu byla dlouhá a důkladná, probírali jsme nejrůznější pro i proti, a nakonec jsme se dohodli na tom, že s každým přijatým soutěžním textem bez ohledu na kategorii bude spojený stokorunový registrační příspěvek.

CKČ, která je (až na výše zmíněné dary pro odměny) nevýdělečná a finančně nesponzorovaná, se tím posouvá trošičku směrem k poloprofesionalitě – zdaleka nikoliv k profesionalitě, tak domýšliví nejsme, a i k té poloprofesionalitě se budeme ještě nějaký ten ročník propracovávat.

Držte nám palce, ať se to povede co nejdříve.

Druhou je rozšíření poskytnutých práv i na e-book. Média a práce s nimi se vyvíjejí, před lety byla zavedena povinná elektronická verze a právo zveřejnění na internetu, letos k tomu přibyl i e-book. Stále více se totiž setkáváme s požadavky na e-bookovou formu sborníku vítězných prací, takže v budoucnu možná vedle tištěné verze bude vycházet i elektronická, nebo dokonce při současném trendu klesajících prodejů papírových výtisků jen ten e-book.

Poslední, tentokrát už jen opravdu drobnou, změnou je nutnost zaslat pouze tři papírové výtisky místo čtyř. Ale ty tři jsou pořád potřeba. I když stále více porotců používá čtečky a jiná podobná zobrazovací zařízení, dosud je řada těch, kteří mají po celodenní práci monitorů a obrazovek plné zuby a dají přednost klasickému papíru, čtou v dopravních prostředcích, na nudných schůzích nebo v posteli večer před spaním a nemají notebook ani čtečku. A dost často i ti, kteří běžně čtečky používají, často pro závěrečné zhodnocení chtějí na den dva papírové výtisky, s kterými se dá manipulovat, třídit si je na hromádky od těch nejlepších prací, přes druhou garnituru až po nepublikovatelné věci. Ono je něco jiného povídky postupně přečíst a něco jiného potom těch 40 až 50 prací zařadit do pyramidy. často člověk potřebuje do výtisku jen nahlédnout, prolistovat pár stránek, aby si připomněl, o čem to je. A to je, pokud má člověk k dispozici jen soubory, dosti otravné.

Na závěr se už jen krátce zmíním o problémech, s nimiž se potýkám opakovaně. Ujistěte se, že váš příspěvek (ani jeho část nebo málo odlišná verze) nebyl nikde publikován, a to ani na webu ani v rozhlase. Každoročně musím z tohoto důvodu pár příspěvků odmítnout, což je škoda práce mé i vaší.

Dbejte na čitelnost a výběr vhodného fontu. Doporučená je velikost 12 a řádkování 1,5, ale některé fonty, například Calibri, se jeví opticky menší. Zůstávejte proto raději u klasiky – Times New Roman pro milovníky patkového písma, Arial pro bezpatkové. Elektronická verze i papírový výtisk by měly mít ten samý vzhled.

Název díla je jeho nedílnou součástí, pište ho tedy do textové části, nikoli třeba jen do záhlaví. Do textu souboru nikam nepište své jméno (příspěvky jsou anonymní) a stránky číslujte.

Berte ohled na velikost souboru. Nevkládejte do textu zbytečně grafiku ani obrázky, používejte černý tisk na bílém podkladu. Potřebné mapy a náčrty přikládejte jako samostatné soubory (komprimované – gif, jpg, png).

Nezapomeňte na průvodní materiály – čestné prohlášení vlastnoručně podepište.

Elektronickou verzi mi pošlete co nejdříve mailem (a raději i průvodku), s ní mám nejvíce práce. Papírový výtisk mohu do desek vložit na poslední chvíli, ale zatřídit soubor do kategorie a zkonvertovat ho pro porotcovské cédéčko musím včas. Navíc ze souboru se dá příspěvek vytisknout, když se papírová zásilka zatoulá. Ostatně, zahraničním účastníkům a v jiných odůvodněných případech jsem ochotna soubory vytisknout, aby nemuseli platit horentní poštovné, když mě o to požádají. Pražáci si se mnou mohou domluvit i osobní předání. V pátek 6. 12. 2013 už musím mít vše zkompletované a zařazené, protože balíky se vezou porotcům do Brna na Fénixcon.

Budete-li příspěvky posílat až v předvečer uzávěrky, prosím, dejte mi vědět předem, kolik jich mám očekávat a v jakých asi kategoriích. Nestane se tak, že by příspěvek nechtěně skončil v nějakém spamovém koši nebo balík zůstal nevyzvednut na poště, protože jsem nedostala do schránky lísteček s oznámením o uložení zásilky.

A nakonec to nejdůležitější: kontakty. E-mail AQUILA@ALTAR.CZ, poštovní adresa Mariánská 401/41, 142 00 Praha 4 – Lhotka

Těším se na vaše příspěvky!

PR+LITERATURA: Orson Scott Card, Enderova hra

$
0
0

V tomto týdnu vydá nakladatelství Laser-books legendární science fiction román Enderova hra od Orsona Scotta Carda. Román už od svého vzniku v polovině osmdesátých let patří celosvětově k nejoblíbenějším knihám vědeckofantastického žánru a u nás už vychází popáté, nyní u příležitosti filmového zpracování, které má českou premiéru 31. října 2013.

Nakladatelství Laser-books vydalo v minulých letech celou řadu přímých i volných pokračování, které jsou stále volně k odběru.

Anotace:

Lidstvo jen se štěstím odvrátilo zničující útok mimozemské civilizace úlového typu. A protože nejlepší obranou je útok, rozhodlo se pro protiúder. Zatímco se po dlouhou dobu vysílané vesmírné lodě blíží k území nepřítele, program pro výchovu mladých velitelů se snaží nalézt toho pravého vůdce, jenž by zneškodnil mimozemskou hrozbu jednou provždy. Zdá se, že tím pravým je Andrew "Ender" Wiggin, geniální chlapec, jenž se v útlém věku stane hlavní nadějí na vítězství. Ovšem nároky na něj kladené jsou enormní, pokud zvítězí, stane se pachatelem xenocidy - absolutního vyhlazení mimozemské inteligentní rasy, a pokud prohraje, pak bude lidstvo vydáno na milost agresivnímu nepříteli. Žádný dospívající chlapec dosud nikdy nečelil tak vážné výzvě...

Legendární science fiction román odměněný cenami HUGO a NEBULA posloužil rovněž jako předloha ke stejnojmennému filmu, jenž bude letos uveden do našich kin.

Orson Scott Card: Enderova hra
Laser-books 1994, 1998, 2002, 2008 a 2013, první kniha Enderovské série.
vázaná, překlad František Nešpor, 280 stran, cena 289 Kč

Ukázka:

http://laser-books.cz/ukazky/enderova-hra.html

Na této stránce lze ukázku stáhnout rovněž jako pdf soubor.

Vyhodnocení SOUTĚŽE: Styky s Jorikou, Ivo Fencl

$
0
0

 - obal knihyAbychom vás dlouho nenapínali... správná odpověď na soutěžní otázku zněla jedním slovem KNIHOVNA. Ivo Fencl má podle všeho knihy úplně všude a Honza z toho byl jako správný knihomol úplně paf. Přesvědčit se můžete zde.

A ve výhře si tentokrát počte zástupkyně něžněžnější poloviny našeho čtenářstva:

Lucie KOUTNÁ z Prahy.

Lucce samozřejmě gratulujeme a ostatní hrr na další soutěž!


Styky s Jorikou jsou nejnovější knihou známého spisovatele a literárního vědce Iva Fencla, který je ovšem zároveň naším hojným přispěvatelem a tudíž i redakčním kolegou. A stejně jako Hanina Veselá a její Magnolia, tak i Ivo a jeho Jorika si zaslouží místo v naší sardenské soutěži. Za laskavého přispění samotného autora a nakladatelství Periskop, kde kniha před nedávnou dobou vyšla, vám ji můžeme nabídnout k přečtení v soutěži.

Zdali je román komplikovaný či jednoduchý můžete zkusit zjistit třeba na stránkách portálu české literatury a zdali dokážete odpovědět na naší soutěžní otázku zase na stránkách Sardenu. Zhruba před rokem si náš šéfredaktor udělat bicyklový výlet po krásách Česka a zavítal také k Ivovi na návštěvu a někdy později se ve svém sloupku podělil se čtenáři Sardenu o svoje dojmy. A naše otázka zní:

  • Co Honza Pechanec tolik obdivoval u Ivo Fencla na návštěvě?

Kdo to ví, odpoví.... a svoji odpověď zašle na známou soutěžní adresu sardensoutez@centrum.czdo půlnoci 20.10.  2013. A pokud nezapomene napsat svoje jméno a korespondenční adresu a bude vylosován, může se těšit na zajímavé čtení.

Přejeme mnoho zdaru všem!

PR+LITERATURA: Lemurie na tisíc let

$
0
0

Třeba to ještě někdo neví, tedy já jsem to také ještě poměrně přednedávnem nevěděl. Třeba někoho zajímají povídky, a kupuje si XB-1 nebo Pevnost. A třeba má někdo čtečku, a chtěl by si nějaké novější povídky přečíst i tam. Povídky fantaskního obsahu. Pokud se u vás vše sešlo, pak neváhejte, a kupte si časopis Lemurie.

Což je e-zin pro všechny čtenáře a čtečky. Stojí pouhých 30 Kč! Tedy jeho stažení stojí tolik. Za to vám poskytne obsah ve formátech mobi, simple, azw3 a epub, aniž bych věděl, co to značí. Já si vystačil s pédéefky pro formát A5 i A7, i když v mém autorském výtisku jsou i ty formáty předcházející. V autoráku čísla 12/2003, které vyšlo 1. října 2013 (jde o měsíčník s extrémě krátkými měsíci:) s obálkou Karla Jerie. Do čísla přispěli (dle abecedy): Aneta Bittnerová, Jakub Guman, Kristína Hušeková, Saša Kirilov, Jan Kovanic, Tereza Kovanicová, David Pillow, Ivo Fencl, Václava Molcarová a Silvestr Špaček.

Mám tam tedy dlouhou povídku "Mír na tisíc let". Ten mír má zachovat agent z 22. století, který proto cestuje začátkem října 1938 do severočeského města Reichenberg ještě před tím, než je zabráno ozbrojenými silami třetí říše a než ho 7. října 1938 navštíví Adolf Hitler. Že Hitler přijel do Liberce až 2. prosince 1938? No ano, v našem vesmíru. Ale nebýt agenta, vydávajícího se za anglického novináře Sidneye Sorella, tak by to možná tak dobře nedopadlo…

Tak tedy nashledanou, na vašich čtečkách. I když se tam možná nebudeme setkávat celých tisíc let. Až si počtete, můžete si na stránkách časopisu zahlasovat pro své oblíbené autory.

\ :-)

PR+UKÁZKA: Laurell K. Hamiltonová, Danse Macabre (Anita Blaeková, lovkyně upírů 14)

$
0
0

O autorce

Laurell K. Hamiltonová (* 1963)

Americká autorka, narozena v roce 1963, v současné době žije spolu s rodinou ve městečku Sims ve státě Indiana. Počátky její literární kariéry měly podobu hrstky povídek, fantasy románu Nightseer a také dvou knih z prostředí televizního seriálu Star Trek: Next Generation a RPG hry Ravenloft. Skutečný úspěch jí ale přinesla až rozsáhlá série Anita Blakeová, lovkyně upírů, které se po celém světě vydalo více než šest milionů výtisků v šestnácti jazycích, dočkala se komiksového zpracování a stala se jedním ze základních kamenů dnes tolik populárního subžánru paranormálních romancí. Tuto vlajkovou loď autorčiny tvorby doplňuje podobně laděný cyklus Merry Gentryová, v němž stejnojmenná hlavní hrdinka opustí nadpřirozenou říši a ukryje se v moderním Los Angeles, kde si zařídí zcela novou identitu jako soukromá vyšetřovatelka. Více o Laurell K. Hamiltonové se dozvíte na jejím domovském webu http://www.laurellkhamilton.org.

O sérii: 

Provinilé slasti, první díl série Anita Blakeová – lovkyně upírů, byly vydány již v roce 1993, tedy v době, kdy se Meyerové o třpytivých upírech zatím jen zdálo. V době, kdy krvesajům nikdo nedával šanci na přežití a nejvíce se prodávaly harlekýnky, se na trhu objevila hrdinka, která do celého světa hrdě vykřikovala: "Já s upíry nechodím. Já je zabíjím."

Anita Blakeová prorazila cestu dalším dark fantasy příběhům s upíří tématikou a stala se kultovní sérií žánru. Po celém světě se prodalo více než 6 milionů kopií přeložených do šestnácti jazyků a dočkala se i komiksového zpracování.

Anita Blakeová pracuje jako nekromantka v St. Louis. V jejím světě vedle lidí žijí svobodně i další bytosti – vlkodlaci, zombie nebo třeba upíři. Právě od nich si Anita vysloužila přezdívku Popravčí, protože kromě oživování mrtvých se živí i lovem a likvidací zdivočelých krvesajů. Anitina dobrodružství hraničící s paranormální detektivkou jsou protkány erotikou a vztahovými peripetiemi, které Popravčí řeší s nejednou nadpřirozenou bytostí. Ve světě Laurell K. Hamiltonové, kde každá vteřina může být tou poslední, se do popředí dostává spíše animální přitažlivost a pudová primitivnost. Anita není žádná náctiletá naivka, která v rohu vzdychá po svém vyvoleném, ale sebevědomá a silná žena, která si umí jít za svým – i v otázkách vztahů.

Ukázka z knihy Danse Macabre (Laurell K. Hamiltonová, série Anita Blakeová, lovkyně upírů, 14. díl):

1

Listopad byl ve své půli. Měla jsem zrovna běhat venku, ale místo toho jsem seděla u kuchyňského stolu a povídala si o mužích, sexu, vlkodlacích, upírech a o té věci, které se neprovdané, ale sexuálně aktivní ženy bojí ze všeho nejvíc – o opožděných měsíčkách.

Veronika Simsová, Ronnie, chcete-li, moje nejlepší kamarádka a soukromý detektiv, seděla naproti mně u mého malého čtyřmístného stolu. Stůl byl umístěn v mírně vyvýšené alkovně u arkýřového okna. Většinou tady ráno snídám a kochám se pohledem na terasu a stromy za ní. Dnes ten výhled ale hezký nebyl. V hlavě se mi honilo příliš strašlivých myšlenek na to, abych ho skutečně vnímala. Panika s vámi pěkně zamává.

„Jsi si jistá, že jsi prošvihla říjen? Nemohla sis to jenom špatně spočítat?“ zeptala se Ronnie.

Zavrtěla jsem hlavou a zírala do hrnečku s kávou. „Mám dva týdny zpoždění.“

Natáhla se přes stůl a poplácala mě po ruce. „Dva týdny? Tak to jsi mě teda vyděsila… Dva týdny můžou znamenat cokoli, Anito. Takhle tě může rozhodit třeba i stres a bůh ví, že sis stresu užila víc než dost.“ Stiskla mi dlaň. „Jsou to jen dva týdny, co jsi uzavřela ten případ sériového vraha.“ Zmáčkla mi ruku silněji. „To, co jsem četla v novinách a viděla v televizi, vypadalo dost ošklivě.“

Už před lety jsem přestala Ronnie vyprávět o tom zlém, co se mi děje. Přestala jsem ve chvíli, kdy se mé případy coby úředně uznané upíří popravčí staly daleko krvavějšími než její případy soukromého očka. Jsem teď federální šerif, stejně jako mnoho dalších úředně uznaných lovců upírů ve Spojených státech. A to znamená, že mám přístup k ještě větším ohavnostem než předtím. K věcem, o kterých Ronnie ani žádná jiná má kamarádka raději nechce slyšet. Nevyčítám jim to. Taky bych radši v hlavě nenosila tolik nočních můr. Ne, nevyčítala jsem to Ronnie, ale znamenalo to, že jsem se s ní nemohla podělit o to nejhorší. Prozatím jsem byla aspoň ráda, že jsme si vyříkaly naše dlouhodobé nesrovnalosti právě včas, abych s ní mohla sdílet tuhle svoji konkrétní pohromu. S některými muži v mém životě jsem schopná mluvit o ošklivých stránkách svých případů, ale zmeškanou periodu jsem nemohla probrat s žádným z nich. Ostatně jednoho z nich se to týkalo až příliš.

Ronnie mi silně stiskla ruku a opřela se o židli. V jejích šedivých očích se zračil soucit a lítost. Pořád se ještě cítila provinile, že její problémy s muži a závazky takhle otřásly naším přátelstvím. Roky předtím, než jsem ji poznala, si prožila krátké, příšerné manželství. Dnes za mnou přišla, aby se mi vyplakala na rameni kvůli tomu, že se spolu s jejím přítelem, Louiem Fanem, pardon – doktorem Louiem Fanem – stěhují k sobě. Louie má doktorát z biologie, učí na Washingtonově univerzitě, a krom toho mu taky jednou měsíčně vyraší srst. V místní rodere krysodlaků je zástupcem vůdce. Rodere je jejich výraz pro smečku.

„Kdyby Louie netajil před svými kolegy, kým ve skutečnosti je, bývali bychom pak uspořádali obrovskou párty,“ řekla.

„Učí děti, Ronnie. Nemůže si dovolit testovat, jak by jeho kolegové reagovali, kdyby se dozvěděli, že je lykantrop.“

„Na univerzitě nejsou děti, Anito, tam už chodí dospělí.“

„Rodiče to tak nevidí,“ nesouhlasila jsem. Otočila jsem se k ní a zeptala se: „Měníš téma?“

„Jsou to jen dvatýdny, Anito. Navíc po jednom z nejbrutálnějších případů, na kterých ses kdy podílela. Kvůli tomu bych si hlavu nelámala.“

„To jo, ale ty máš měsíčky nepravidelné, já ne. Nikdy předtím se nezpozdily o dva týdny.“

Ronnie si zastrčila za ucho pramen blond vlasů. Její nový sestřih jí moc hezky rámoval tvář, ale vlasy jí padaly do očí a pořád si je musela odhrnovat. „Nikdy?“

Zavrtěla jsem hlavou a usrkla kávu. Byla studená. Vstala jsem a šla ji vylít do dřezu.

„O kolik se ti opozdily nejvíc?“ zeptala se.

„O dva dny. Vlastně jednou o pět, ale v té době jsem s nikým nespala, takže to nebylo tak děsivé. Tím chci říct, že nezářila hvězda na východě, tudíž jsem zůstala v pohodě a bylo to jen zpoždění.“ Dolila jsem si zbytek kávy z francouzského kafetiéru. Rozhodně budu potřebovat mnohem, mnohem víc kafe.

Zatímco jsem na sporák dávala hřát další vodu, Ronnie přešla ke mně. Opřela se zadkem o linku, usrkávala kávu, ale stále mě sledovala. „Takže jestli to chápu správně, tak jsi nikdy neměla dva týdny zpoždění, nikdy, a nikdy předtím jsi neměla měsíční výpadek.“

„Od té doby, co mi bylo čtrnáct a všechno to začalo, tak ne, nikdy.“

„Vždycky jsem ti záviděla, že to máš přesné jako hodinky,“ povzdychla si.

Začala jsem rozebírat kafetiér. Vyndala jsem víčko s filtrem na tyčince. „No, v tom případě se ty hodinky právě rozbily.“

„Do háje,“ pronesla tiše.

„Klidně to zopakuj.“

„Potřebuješ těhotenský test,“ řekla rázně.

„No nekecej.“ Vyklepala jsem lógr do koše a zavrtěla hlavou. „Dneska už si ho nestihnu dojít koupit.“

„Nemůžeš se pro něj stavit po cestě na Jean-Claudovo dnešní malé t`ete-`a-t`ete? Není to přece ta nejdůležitější akce.“

Jean-Claude, upíří vládce St. Louis, můj milý, pořádal jednu z největších párty letošního roku, aby ve městě uvítal první taneční společnost tvořenou převážně upíry. Byl jedním z jejích patronů, a když za něco utratíte tolik peněz, evidentně jich pak musíte utratit ještě víc a zorganizovat párty, abyste oslavili, že ty peníze pomohly skupině vysloužit si nadšené kritiky v průběhu celého turné napříč zemí. Zítra tam budou jak celostátní, tak zahraniční média. Považuje se to za velkou událost, a já, jako jeho hlavní zlatíčko, musím být zavěšená do jeho paže, usmívat se a pěkně se vyšňořit. Ale to bude až zítra. Dnešní malé setkání je svým způsobem předehra zítřejší hlavní události. Aniž bychom dali vědět médiím, několik jiných vládců města potají dorazilo dřív. Jean-Claude jim říkal přátelé. Upíří vládce obvykle neříká ostatním upířím vládcům přátelé. Spojenci, partneři – ale ne přátelé.

„Jasně, Ronnie, ale jedu tam s Micahem a Nathanielem. I kdybychom někde zastavili, Nathaniel bude trvat na tom, že do toho obchodu půjde se mnou. Anebo bude přemítat, proč jsem ho jít nenechala. Nechci, aby to někdo z nich věděl, aspoň dokud si nekoupím test a nezjistím, jestli ano nebo ne. Možná to jsou prostě nervy, stres, a test bude negativní. Potom to nebudu muset říkat nikomu z nich.“

„Kde vůbec jsou tvoji pohlední spolubydlící?“

„Šli si zaběhat. Měla jsem původně jít s nimi, ale řekla jsem jim, že jsi volala a potřebuješ, abych tě utěšovala kvůli tomu, že se s Louiem stěhujete k sobě.“

„To jsem taky potřebovala,“ souhlasila a napila se kávy. „Ale najednou se mi už má nervozita z toho, že budu podruhé v životě sdílet společný prostor s mužem, nezdá jako tak velký problém. Ostatně Louie se v ničem nepodobá tomu kreténovi, kterého jsem si vzala, když jsem byla mladá a blbá.“

„Louie tě vidí takovou, jaká opravdu jsi, Ronnie. Nehledá nějakou manželku na chlubení. Chce rovnocenného partnera.“

„Doufám, že máš pravdu.“

„Dneska si nejsem jistá ničím, ale rozhodně vím, že Louie chce partnera a ne panenku Barbie.“

Nuceně se na mě usmála a pak se zamračila. „Díky, ale utěšovat bych měla já tebe. Chystáš se jim to říct?“

Opřela jsem se rukama o dřez a podívala se na ni skrz clonu svých dlouhých tmavých vlasů. Už jsou na můj vkus dlouhé až moc, ale Micah mě přiměl uzavřít dohodu. Pokud si ostříhám vlasy, udělá to taky, protože i on je radši nosí kratší. Takže mi poprvé od začátku střední vlasy rychle dorůstají až k pasu. A vážně mi začínají lézt na nervy. Jasně, dneska mi na nervy lezlo všechno.

„Dokud to nebudu vědět jistě, nechci, aby to věděli.“

„I kdyby byl ten test pozitivní, Anito, nemusíš jim o tom říkat. Na pár dní zavřu detektivní kancelář, utečeme spolu na dámskou jízdu a ty se při tom můžeš svého problému zbavit.“

Odhrnula jsem si vlasy, abych na ni pořádně viděla. Myslím, že moje tvář zřetelně vyjadřovala mé mínění, protože se ohradila: „Co?“

„Vážně mi navrhuješ, abych to neřekla žádnému z nich? Abych si prostě odskočila a zařídila si, že žádné dítě, o které bych si musela dělat starosti, zkrátka nebude?“

„Je to tvoje tělo,“ namítla.

„Jo, a já jsem riskovala tím, že jsem pravidelně měla sex s tolika muži.“

„Bereš antikoncepci,“ argumentovala.

„Jasně, a kdybych si chtěla být na sto procent jistá, používala bych taky kondom. Ale nedělala jsem to. Pokud jsem… těhotná, pak se s tím vyrovnám, ale ne takhle.“

„Nemůžeš přece myslet vážně, že by sis to nechala.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nejsem si dokonce ani jistá, jestli jsem těhotná. Ale jestli ano, nemůžu to neříct otci. S některými z nich mám vztah. Nejsem vdaná, ale žijeme spolu. Sdílíme své životy. Nemůžu jen tak udělat takovéhle rozhodnutí, aniž bych o tom s nimi mluvila.“

Zavrtěla hlavou. „Žádný chlap nikdy nechce, abys šla na potrat, pokud s ním žiješ ve vztahu. Každý tě bude chtít těhotnou a pod zámkem.“

„To z tebe mluví problémy tvé matky, ne ty tvoje. Nebo aspoň ne ty moje.“

Dívala se stranou, nechtěla se setkat s mým pohledem. „Můžu ti říct, co bych udělala já, a to by rozhodně nezahrnovalo přiznat se Louiemu.“

Povzdychla jsem si a zahleděla se ven malým oknem nad dřezem. Hlavou mi proletělo plno věcí, co bych mohla říct, ale nic z toho by nepomohlo. Nakonec jsem se rozhodla říct jen: „No, nejsi to ty a Louie, kdo má tenhle problém. Jsem to já a…“

„A kdo?“ zeptala se. „Kdo tě zbouchnul?“

„Díky, že to říkáš takhle.“

„Mohla jsem se zeptat, kdo je otcem, ale to by bylo dost divný. Pokud jsi těhotná, tak je to teď jen nepatrný mikroskopický chuchvalec buněk. Není to dítě. Není to osoba, ještě ne.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Shodneme se, že na tomhle se neshodneme.“

„Nejsi přece proti potratům,“ namítla.

Přikývla jsem. „Jo, to nejsem. Ale taky věřím, že potrat znamená vzít život. Souhlasím, že ženy mají právo si vybrat, ale taky si myslím, že cenou za to je něčí existence.“

„To je, jako bys říkala, že jsi pro potraty i proti nim. Nemůžeš být obojí.“

„Jsem pro potraty, protože v jistých situacích jsou jediným východiskem. Nikdy jsem nebyla čtrnáctiletá oběť incestu, která je těhotná se svým otcem, nebo žena, která zemře, pokud bude její těhotenství pokračovat, nebo oběť znásilnění, dokonce ani puberťačka, která udělala chybu. Chci, aby ženy měly možnost volby, ale taky věřím, že je to zmařený život, zejména tehdy, pokud je už dost velký, aby přežil mimo dělohu.“

„Jednou katolička, vždycky katolička,“ poznamenala.

„Možná. Člověk by řekl, že ta exkomunikace mě z toho vyléčí.“ Papež prohlásil, že všichni oživovatelé – ti, co povolávají zombie – jsou okamžitě exkomunikováni, dokud se nebudou kát ze svých ďábelských činů a nepřestanou s nimi. Co Jeho Svatost zřejmě nepochopila, je skutečnost, že oživování mrtvých je psychická schopnost, a pokud nepovoláváme mrtvé za peníze pravidelně, můžeme někdy mrtvé povolat i omylem. Jako dítě jsem nechtěně oživila zesnulého domácího mazlíčka a na koleji jsem povolala profesora, který spáchal sebevraždu. Vždycky jsem přemítala, jestli tu byli i další, kteří mě třeba jenom nikdy nenašli. Možná že některé z těch neúmyslně povolaných zombií, které se příležitostně objeví, jsou důsledkem toho, že něčí psychické schopnosti se zvrtly nebo nebyly vytrénované. Vím akorát to, že pokud by se papež, když byl dítě, vzbudil a v nohách jeho postele ležel stočený jeho dávno mrtvý pes, chtěl by tu moc taky kontrolovat. Nebo by možná nechtěl. Možná by věřil, že je to zlo, a modlitbou by ji potlačil. Moje modlitby zkrátka nemají takovou účinnost.

„Nemůžeš myslet vážně, že by sis to… tu věc, dítě, nebo jak tomu chceš říkat, opravdu nechala.“

Povzdychla jsem si. „Já nevím, ale jsem si jistá, že bych se nikdy prostě jen tak nevytratila a nešla na potrat, aniž bych o tom řekla svým partnerům. Zatajit jim, že jeden z nich mohl mít se mnou dítě, to bych prostě udělat nemohla.“

Zavrtěla hlavou tak prudce, až jí vlasy spadly do tváře a zakryly její horní polovinu. Prudce si je prohrábla rukama, jako by se za ně tahala. „Snažím se pochopit, že jsi šťastná, když žiješ ne s jedním, ale se dvěma muži. Snažím se pochopit, že nějakým způsobem miluješ toho upířího zkurvysyna. Snažím se, ale pokud bys mu opravdu vrhla dítě… pokud bys ho porodila, tak to prostě nechápu. Nejsem schopná to pochopit.“

„Potom se nesnaž a odejdi. Pokud se s tím neumíš srovnat, jdi pryč.“

„Nemyslela jsem to tak. Chtěla jsem jen říct, že je těžké pochopit, proč by sis takhle komplikovala život.“

„Komplikovala… Jo, řekla bych, že tak se to dá taky brát.“

Pevně zkřížila paže na hrudi. Je vysoká, štíhlá, s dlouhýma nohama a blond. Vše, co jsem jako dítě toužila být. Měla dost malá prsa na to, aby mohla držet paže přes ně a ne pod nimi, což je něco, co jsem já nikdy udělat nemohla. Ale její nohy v sukni vypadaly nekonečné a moje ne. No, dobře.

„Fajn, pokud jim to tedy hodláš říct, tak to řekni Micahovi a Nathanielovi, kup si test a zjisti to.“

„Už jsem ti říkala, že nechci, aby to kdokoli věděl, dokud si nebudu jistá.“

Upřela pohled na strop, zavřela oči a povzdychla si. „Anito, žiješ se dvěma z nich. Spíš s dalšími dvěma. Nikdy nejsi sama. Kde chceš vzít čas na to, aby sis došla do obchodu a koupila si ten test, a to nemluvě o soukromí, abys ho mohla použít?“

„Můžu si ho sehnat v pondělí, až budu v práci.“

Zůstala na mě zírat. „V pondělí! Je čtvrtek. Já bych se zbláznila, kdybych musela čekat tak dlouho. A ty se taky zblázníš. Nemůžeš přece čekat skoro čtyři dny!“

„Možná to do té doby dostanu. V pondělí ho možná už nebudu potřebovat.“

„Anito, nic bys mi neřekla, kdyby sis nebyla zatraceně jistá, že potřebuješ těhotenský test.“

„Až se Nathaniel a Micah vrátí, skočí do sprchy, oblékneme se a půjdeme přímo k Jean-Claudovi. Dnes večer na to nebudu mít čas.“

„Tak v pátek. Slib mi, že si v pátek ten test koupíš.“

„Pokusím se, ale…“

„Mimo to, pokud po svých milencích začneš chtít, aby používali kondom, nedojde jim tak něco?“

„Ježíš,“ vydechla jsem.

„Přesně. Říkala jsi, že kdybys používala kondomy, byla bys v bezpečí. Neříkej mi, že po nich teď nebudeš chtít, aby je nějakou dobu používali. Vážně bys právě teď mohla mít nechráněný sex a užívat si to?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“

„Tak jak chceš chlapcům tu náhlou nutnost používat kondom vysvětlit? Ksakru, Micah si nechal udělat vasektomii ještě dřív, než jste se vůbec potkali. Bezpečnější už ani být nemůže.“

Znovu jsem si povzdychla. „Máš pravdu, ksakru, máš.“

„Takže si ten test kup dneska cestou na tu slavnost.“

„Ne. Nehodlám vyšilovat a zkazit celou tuhle Jean-Claudovu akci. Plánoval to měsíce.“

„O tom ses mi nezmínila.“

„Já jsem to neplánovala, to on. Balet není zrovna můj šálek kávy.“

Upřímně řečeno, nezmínil se mi o tom, dokud nebyli na cestě do St. Louis, ale tuhle část jsem si nechala pro sebe. Jen by to Ronnie přidalo další důvod předhazovat mi, že Jean-Claude má přede mnou tajnosti. Nakonec přiznal, že neměl v plánu, aby sem všichni vládci města přijeli, nebo to aspoň neměl v plánu od začátku. Jen s nimi vyjednával, aby upíří tanečníci mohli bez problémů cestovat přes tolik různých upířích teritorií. Jean-Claude souhlasil, že schůzka bude dobrý nápad, ale taky z toho byl nervózní. Bude to největší shromáždění vládců města v americké historii.

Nikdy nelze mít pohromadě tolik velkých ryb, aniž byste se museli obávat, že zaútočí žraloci.

„A jaký bude mít pan Zubáč pocit z toho, že z něj bude táta?“

„Neříkej mu tak.“

„Promiň, jaký bude mít Jean-Claude pocit z toho, že bude otcem?“

„Nejspíš to není jeho.“

Podívala se na mě. „Máš s ním sex často. Proč to není jeho?“

„Protože je víc než čtyři sta let starý, a když jsou upíři takhle staří, nejsou příliš plodní. To platí i pro Ashera a Damiana.“

„Panebože,“ vzdychla, „zapomněla jsem, že jsi měla sex s Damianem.“

„Jo,“ odtušila jsem suše.

Zakryla si rukou oči. „Promiň, Anito. Promiň, že mi přijde tak hrozně zvláštní, že moje upjatá monogamní přítelkyně najednou spí ne s jedním, ale se třemi upíry.“

„Tohle jsem neměla v plánu.“

„Já vím.“ Objala mě, ale já v jejím objetí zůstala ztuhlá. Nebylo v tom dost opravdové útěchy, abych se v jejích pažích uvolnila. Objala mě pevněji. „Omlouvám se. Omlouvám se, že jsem tak protivná. Ale pokud to nejsou upíři, tak kdo jiný než tvoji domácí hoši?“

Odtáhla jsem se od ní. „Neříkej jim domácí hoši. Mají jména, tak mi nevnucuj svoje problémy jenom kvůli tomu, že mně se líbí s někým žít a tobě ne.“

„Dobře. Takže zbývá Micah a Nathaniel.“

„Micah nemůže mít děti, pamatuješ? Takže on to být nemůže.“

Rozšířily se jí panenky. „Takže zbývá Nathaniel. Panebože, Anito, Nathaniel jako budoucí otec?“

Před chvilkou bych s ní snad i souhlasila, ale teď mě to pěkně naštvalo. Neměla právo shazovat moje partnery. „Co je špatného na Nathanielovi?“ zavrčela jsem a můj hlas nezněl příliš šťastně.

Opřela se rukama o boky a významně se na mě podívala. „Je mu dvacet a je to striptér. Dvacetiletí striptéři jsou maximálně k pobavení na rozlučkové párty. Nemáš s nimi děti.“

Nechala jsem očima problesknout vztek. „Nathaniel mi říkal, že ho ve skutečnosti nebereš vážně, že ho nevidíš jako člověka. Řekla jsem mu, že se mýlí. Řekla jsem mu, že jsi má kamarádka a že bys ho takhle nikdy neznevážila. Asi jsem se spletla.“

Nestáhla se zpět, ani se neomluvila. Byla naštvaná a zůstala tak. „Pokud vím, ještě nedávno měl být Nathaniel jídlo, jenom jídlo, ne láska tvého života.“

„Neřekla jsem, že je láska mého života, a jo, ze začátku byl můj pomme de sang, ale to…“

Přerušila mě: „Tvé jablko krve, že? To je to, co pomme de sang znamená?“

Přikývla jsem.

„Kdybys byla upír, brala by sis ze svého malého striptéra krev, ale kvůli té zkurvené pijavici se teď musíš krmit prostřednictvím sexu. Sexu, panebože! Nejdřív z tebe ten bastard udělá svou děvku kvůli krvi, a teď jsi prostě jen…“ Náhle se s překvapeným, téměř vyděšeným výrazem ve tváři zarazila, jako by věděla, že zašla příliš daleko.

Prázdně, chladně jsem se na ni podívala. Tím způsobem, který říkal, že můj vztek se přeměnil z žhavého na chladný. To nikdy není dobré znamení. „Pokračuj, Ronnie, řekni to.“

„Já to tak nemyslela,“ zašeptala.

„Jo,“ odporovala jsem jí, „myslela. Teď už jsem prostě jenom děvka.“ Můj hlas byl stejně chladný jako vztek v mých očích. Cítila jsem se příliš vzteklá a příliš dotčená na to, abych působila jinak. Žhavý vztek může být fajn, ale chladný vás ochrání líp.

Rozbrečela se. Jen jsem na ni beze slova zírala. Co se to tu ksakru děje? Hádaly jsme se – nemá právo začít uprostřed toho brečet. Obzvlášť když ona je ta, kdo se tady chová jako bezcitný parchant. Mohla bych spočítat na prstech jedné ruky, kdy jsem viděla Ronnie plakat, a stejně by mi ještě nějaké prsty zbyly.

Pořád jsem byla naštvaná, ale teď navíc taky zmatená, a to mě trochu uklidnilo. „Neměla bych brečet spíš já?“ zeptala jsem se, protože mě nic lepšího nenapadlo. Byla jsem na ni naštvaná a ať se propadnu, jestli ji teď budu utěšovat.

Promluvila přerývaně, zadrhávala se, jak to při opravdovém pláči bývá. „Já se omlouvám, panebože, Anito, je mi to líto. Když já tak hrozně moc žárlím.“

Zvedla jsem obočí. „O čem to mluvíš? Kvůli čemu žárlíš?“

„Kvůli mužům,“ řekla tím chvějícím se, nejistým hlasem. Bylo to, jako by na okamžik byla někým jiným, nebo to možná byla jen nějaká její část, kterou nikdy lidem neukazovala. „Kvůli všem těm zatraceným mužským. Budu se muset všech vzdát. Všech kromě Louieho, a on je skvělý, ale ksakru, já jsem vždycky měla milence, jde to do trojciferných čísel.“

Nejsem si jistá, že je dobře, když napočítáte svých milenců víc než sto. To je ale něco, na čem jsme se s Ronnie už hodně dávno shodly, že se na tom neshodneme. Neřekla jsem Podívejme, kdo je teď kurva ani žádnou jinou štiplavou poznámku, která se nabízela. Spolkla jsem všechny ty laciné narážky, které jsem mohla použít. Přece jen, plakala ona.

„A teď se toho všeho vzdávám, všeho, jenom kvůli jednomu chlapovi.“ Opřela se rukama o skříňku, jako by potřebovala oporu.

„Říkala jsi, že sex s Louiem je skvělý. Mám pocit, že jsi použila slova jako úžasné a nepřekonatelné.“

Přikývla, vlasy jí spadly do tváře, takže jsem jí na okamžik neviděla do očí. „To je, je skvělý, ale je to jenom jeden chlap. Co když mě začne nudit, nebo já začnu nudit jeho? Jak může jenom jeden stačit? Naposledy jsme oba začali podvádět měsíc po svatbě.“ Po té poslední poznámce vzhlédla, šedé oči vykulené a vyděšené.

Udělala jsem bezradné gesto a řekla: „Ptáš se špatného člověka, Ronnie. Měla jsem v plánu monogamii. Zdálo se mi to jako dobrý nápad.“

„A přesně o tom mluvím.“ Setřela si slzy z tváře drsným, vzteklým pohybem, jako by ji jejich dotyk ještě víc rozzlobil. „Jak se mohlo stát, že ty, moje kamarádka, která za celý život měla jenom tři chlapy, teď randí a spí s pěti chlapy?“

Nevěděla jsem, co na to říct, tak jsem se snažila soustředit na prostá fakta. „S šesti,“ řekla jsem.

Zamračila se na mě, na očích jí bylo vidět, že v duchu počítá. „Napočítala jsem jich jenom pět.“

„Někoho jsi musela vynechat, Ronnie.“

„Ne,“ a začala vypočítávat na prstech, „Jean-Claude, Asher, Damian, Nathaniel a Micah. To je vše.“

Znovu jsem zavrtěla hlavou. „Minulý měsíc jsem měla nechráněný sex ještě s jedním dalším mužem.“ Mohla jsem to nějak obejít, ale možná když se vrátíme k mé osobní pohromě, mohly bychom přestat mluvit o Ronnie a její penisové závisti. Potřebovala víc terapie, než jsem jí byla schopná nabídnout.

Zamračila se ještě víc, a pak jí to došlo. „Ach, ne, ale ne,“ vydechla.

Přikývla jsem. Z jejího výrazu jsem poznala, že si uvědomila, v jaké jsem příšerné rejži.

„Měla jsi s ním sex jenom jednou, ne?“

Vrtěla jsem hlavou, znovu a znovu. „Nejenom jednou.“

Zírala na mě tak upřeně, že jsem nemohla její pohled vydržet. Dokonce i se stopami slz zasychajícími na jejích tvářích to najednou byla zase Ronnie. Ronnie umí vážně dobře tvrdě zírat. Nemohla jsem se na ni podívat, takže jsem se dívala na skříňky. „Kolik přesně znamená ‚nejenom jednou‘?“ zeptala se.

Začala jsem se červenat a nedokázala jsem to zastavit. Ksakru.

„Ty se červenáš – to není dobré znamení,“ poznamenala.

Koukala jsem dolů na pracovní desku a využívala své dlouhé vlasy, abych si skryla tvář.

Její hlas byl jemnější, když se znovu zeptala: „Kolikrát, Anito? Kolikrát jste spolu byli minulý měsíc?“

„Sedmkrát,“ vydechla jsem, aniž bych vzhlédla. Příčilo se mi, že to musím přiznat, protože to číslo říkalo hlasitěji než co jiného, jak moc se mi v Richardově posteli líbí.

„Sedmkrát za měsíc,“ řekla. „Páni, to je…“

Vzhlédla jsem a ten pohled stačil.

„Promiň, promiň, já jen…“ Vypadala, jako by si nebyla jistá, jestli se má smát, nebo se mračit. Ovládala se, a nakonec zněla docela smutně, když hlesla: „Panebože, Richard.“

Znovu jsem přikývla.

„Richard,“ zašeptala jeho jméno a vypadala přiměřeně zděšeně. Za malé zděšení to rozhodně stálo.

Richard Zeeman a já jsme spolu po celé roky chodili a zase se rozcházeli. Většinou jsme se rozcházeli. Krátce jsme byli zasnoubení, dokud jsem ho neviděla někoho sežrat. Richard je vůdce – ulfrik – místní smečky vlkodlaků. Je taky učitel přírodopisu na střední škole a skrz naskrz skautík. Tedy pouze za předpokladu, že jsou skautíci metr osmdesát vysocí, svalnatí, úžasně pohlední a oplývají skvělou schopností sebedestrukce. Nesnáší, že je netvor, a nesnáší i mě, protože s netvory vycházím líp než on. Nesnáší ještě hodně věcí, ale před pár týdny jsme se zase usmířili aspoň natolik, že jsme rovnou skočili do postele. Nicméně jak říkávala babička Blakeová, jednou stačí.

Ze všech mužů v mém životě by nejhorším kandidátem na budoucího otce byl právě Richard. On by se totiž ze všech nejvíc snažil o domek s bílým plotem a o normální život. „Normální“ ale pro mě ani pro něj není možné. Jenže já to vím a on ne, ne do­ opravdy, ještě ne. I kdybych byla těhotná, i kdybych zůstala těhotná i nadále, nikoho z nich bych si nevzala. Nemám v plánu měnit pořádek toho, jak žiju. Můj život funguje tak, jak je, a Richardova představa domácího štěstí neodpovídá té mé.

Ronnie se nečekaně zasmála, ale pak smích spolkla. Zahleděla jsem se na ni. „No tak, Anito. Mám právo být ohromená tím, že jsi s ním zvládla spát sedmkrát v průběhu jednoho měsíce. No uznej, dokonce spolu ani nežijete, a máte sex častěji než některé z našich vdaných kamarádek.“

Nepřestávala jsem se na ni dívat způsobem, který obvykle zahání zločince do úkrytu, ale Ronnie je má kamarádka a na přátele děsivým pohledem hned tak nezapůsobíte. Velmi dobře totiž vědí, že byste jim doopravdy neublížili. Naše hádka skomírala pod vahou našeho přátelství, a protože mé problémy byly akutnější než její roky nevyřešené trable.

Ronnie se dotkla mé paže. „To nebude Richard. S Nathanielem máš sex skoro každý druhý den.“

„Někdy i dvakrát denně,“ souhlasila jsem.

Usmála se. „Ale, ale…“ Potom mávla rukou, jako by se nechtěla rozptylovat. „Ale sázíš na to, že je to Nathaniel, že?“

Usmála jsem se na ni. „Najednou z toho máš nějak radost.“

Pokrčila rameny. „No, mezi slepými jednooký králem, znáš to.“

„Fakt díky, Ronnie.“

„Víš, co jsem tím myslela,“ řekla.

„Ne, myslím, že nevím.“ Začínala jsem být naštvaná kvůli tomu, že si myslí, že všichni muži v mém životě jsou špatná volba. Nedostala jsem ale příležitost se doopravdy naštvat, protože předními dveřmi dovnitř právě vešli dva z nich.

Slyšela jsem, jak odemkli dveře, než vešli. Hlasitě se bavili, jejich hlasy zněly po tom běžeckém výkonu mírně zadýchaně. Když jsem s nimi nebyla, mohli běžet rychleji a déle. Koneckonců já jsem pořád ještě člověk a oni už ne.

Stály jsme mezi kuchyňským ostrůvkem a linkou, takže jsme neviděly na dveře. Jenom jsme slyšely, jak se smějí, když kráčeli chodbou směrem ke kuchyni.

„Jak to děláš?“ zeptala se Ronnie tichým hlasem.

„Jak dělám co?“ zeptala jsem se a zamračila se.

„Usmíváš se.“

Podívala jsem se na ni.

„Začala ses usmívat, sotva jsi zaslechla jejich hlasy. Dokonce i teď, když…“

Dotkla jsem se její paže, abych ji zastavila. Rozhodně nechci, aby se o té věci s možným těhotenstvím dozvěděli chlapi tak, že by náhodou zaslechli náš rozhovor. Jejich sluch je trochu příliš ostrý, než abych to riskovala. A už je tu máme, dvě zlatíčka, s kterými bydlím.

Micah šel vpředu, ohlížel se přes rameno, stále se smál a hovořil. Byl stejně vysoký jako já, na muže tedy malý, štíhlý a svalnatý, jako bývají plavci. Musel si nechávat šít obleky na míru, protože potřeboval extra malý, ale atletický střih. Takové obleky v obchoďáku nedostanete. Byl opálený, už když jsem ho potkala, a opálení mu zůstalo celé léto i podzim – venku totiž většinou běhal bez trička. Dneska si ke kraťasům tričko vzal. Jeho vlasy jsou výrazně sytě hnědé. Takové někdy mají lidé, kteří se narodí jako blonďáci. Jeho tmavé vlasy byly stažené do volného culíku, který nedokázal skrýt, jak moc jsou kudrnaté. Téměř tak kudrnaté jako ty mé. Sundal si sluneční brýle, takže když jsem se přitiskla do jeho objetí, zadívala jsem se přímo do očí v barvě likéru chartreuse. Žlutozelené leopardí oči v jeho jemné tváři. Jeden ďábelský muž ho kdysi donutil zůstat v leopardí podobě tak dlouho, že když se vrátil zpět do té lidské, už se nemohl proměnit úplně.

Políbili jsme se a naše paže téměř automaticky sklouzly kolem našich těl, aby nás k sobě přitiskly tak blízko, jak jen to přes oblečení šlo. Takový vliv na mě Micah měl téměř od té chvíle, co jsme se poprvé uviděli. Chtíč na první pohled. Lidé říkají, že to nevydrží, ale už jsme spolu šest měsíců a pořád dobrý.

Přitiskla jsem se k němu a tvrdě, důkladně jsem ho políbila. Částečně to bylo proto, že ho chci takhle políbit pokaždé, když ho vidím. Částečně proto, že jsem byla vyděšená, a když se ho dotýkám a on se dotýká mě, cítím se líp. Není to tak dlouho, co bych se před společností chovala diskrétněji, ale moje nervy prostě dneska na předstírání nebyly v dostatečném pořádku.

Moje chování ho nezahanbilo, ani mi neřekl Ne před Ronnie, jako by to udělal Richard. Opětoval můj polibek s toutéž naléhavostí tonoucího. Držel mě, jako by mě nikdy nechtěl nechat odejít. Odtáhli jsme se, bez dechu a se smíchem.

„To bylo kvůli mně?“ zeptala se Ronnie a její hlas nezněl ani trochu šťastně.

Otočila jsem se k ní, stále napůl v Micahových pažích. Zadívala jsem se do jejích rozzlobených očí a najednou jsem byla znovu připravená naštvat se. „Ne všechno se děje kvůli tobě, Ronnie.“

„Chceš tím říct, že ho takhle líbáš pokaždé, když přijde domů?“ Zlost se vrátila a ona ji využila. „Byl pryč jak dlouho – hodinu? Viděla jsem tě, jak ho vítáš po návratu z práce, když jsi byla pryč celý den, a nikdy to nevypadalo takhle.“

„Jak?“ zeptala jsem se tlumeně. Jestli se chce hádat, klidně můžeme.

„Jako kdyby byl vzduch a tys ho nemohla dost rychle vdechnout.“

Micahův hlas byl vlídný, smířlivý, snažil se nás obě uklidnit. „Vyrušili jsme vás při něčem?“

Otočila jsem se tváří přímo k Ronnie. „Mám právo líbat svého přítele tak, jak chci, aniž bych k tomu potřebovala tvoje svolení, Ronnie.“

„Nedělej se a neříkej mi, že se mi tímhle představením právě teď nesnažíš vymáchat čenich v tom, o čem jsme se bavily.“

„Objednej se k nějakému terapeutovi, Ronnie, protože já jsem už zatraceně unavená z tvých problémů, které na mě házíš.“

„Já jsem se ti svěřila,“ řekla hlasem poznamenaným jakousi emocí, které jsem nerozuměla, „a ty mi přímo před očima předvedeš takovouhle show. Jak jen můžeš?“

„Tohle nebylo žádné představení,“ řekl Nathaniel z chodby. „Jestli ale chceš nějaké představení vidět, můžeme to taky zařídit.“ Vklouzl do kuchyně po špičkách, předváděl tak zároveň ladnost získanou tanečním tréninkem i tajuplný půvab leopardodlaka. Jedním plynulým pohybem si sundal tílko a nechal ho spadnout na podlahu. O krok jsem ustoupila, než jsem se zarazila. Až do téhle chvíle jsem si neuvědomila, že je Nathaniel na Ronnie naštvaný. Jaké drobné pichlavé jízlivosti, které jsem neslyšela, po něm asi prskala? Když mi řekl, že ho nevnímá jako skutečnou osobu, snažil se mi tím naznačit víc, než jsem chápala. V jeho rozzlobených očích jsem viděla, že mi uniklo něco podstatného.

Strhl si gumičku z vlasů a nechal své kaštanové po kotníky dlouhé vlasy rozprostřít kolem téměř nahého těla. Šortky na běh zkrátka příliš mnoho nezakrývají.

Stačila jsem jen říct: „Nathanieli…“ a už byl přede mnou. Ta tajemná energie, kterou dokážou vyzařovat všichni lykantropové, se chvějivě rozšířila z jeho těla a rozlila se po mé kůži. Měří skoro metr sedmdesát, takže je akorát tak vysoký, abych musela vzhlédnout, když se mu chci podívat do očí. Jeho vztek změnil jejich obvyklou levandulovou barvu do odstínu tmavého šeříku. Tedy kdyby květiny dokázaly plát hněvem a sílou osobnosti. Ve svých očích mi odhalil své nitro a tím jediným pohledem mě pobízel, vyzýval, abych ho odmítla.

Nechtěla jsem ho odmítnout. Chtěla jsem kolem sebe omotat jeho tělo i tu energii přebíhající mi po kůži a zabalit se do nich jako do kabátu. Poslední dobou se téměř každá stresová situace přeměnila na sex. Byla jsem vyděšená? Díky sexu jsem se cítila líp. Naštvaná? Sex mě uklidnil. Smutná? Díky sexu jsem se cítila šťastná. Byla jsem na sexu závislá? Možná. Ale Nathaniel ve skutečnosti nenabízel sex. Chtěl jenom tolik pozornosti, kolik jsem věnovala i Micahovi. To mi připadá fér.

Překlenula jsem vzdálenost mezi námi. Překlenula jsem ji rukama, ústy, tělem. Energie jeho zvířete se rozlila kolem nás, jako bychom byli ponoření do horké vany, která má mírný elektrický náboj. Byl jedním z mých nejslabších leopardodlaků, dokud se nestala ta metafyzická nehoda, při níž se z mého pomme de sang stal mým zvířetem na zavolání. Jsem první lidský služebník, který získal upíří schopnost povolávat zvíře. Všichni leopardi mi patří a můžu je povolat, ale Nathaniel je speciální domácí zvířátko. Oba jsme z toho magického spojení získali, ale on získal víc.

Zvedl mě za stehna a použil přitom pouze ruce. Ujistil se, že dokonce i přes džíny cítím, že je šťastný, že se ke mně tiskne. Tak šťastný, že jsem zavzdychala.

Hlas Ronnie byl krutý, ošklivý, jako by se dusila vztekem: „A až se to dítě narodí, budeš před ním taky šukat?“

Nathaniel zamrzl uprostřed pohybu. Zpoza mě se ozval Micahův hlas: „Dítě?“

Anotace:

danse macabre

Anita Blakeová se musí soustředit na nebezpečnou situaci: ardeur – sexuální síla, která proudí mezi ní, Jean-Claudem, upířím vládcem města, a Richardem, náladovým vlkodlakem, který ji vášnivě miluje – dosahuje nové úrovně. Jako neočekávaný vedlejší efekt však vzrůstá i Jean-Claudova moc coby vládce města a nepředvídatelný Richard se mění také.

Ale jak dny plynou, zajímá Anitu upíří politika méně než prastará, obyčejná hrůza, kterou sdílejí ženy už věky věků: mohla by být těhotná. A pokud ano, tak bez ohledu na to, zda je otcem upír, vlkodlak nebo někdo úplně jiný, zcela jasně si uvědomuje, že jako federální šerif, který oživuje mrtvé a popravuje upíry, dítě vychovávat nemůže…

Info o knize:

Autor: Laurell K. Hamiltonová
Originální název: Danse Macabre (Danse Macabre)
Překlad: Dominika Moulíková
Obálka: Jakub Jíra
Formát: hardback, 135x200 mm
Počet stran: 536
Cena: 459 Kč
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
Edice: Fantastická Epocha (28. svazek edice Fantastická Epocha)
ISBN: 978-80-7425-190-0

 


SOUTĚŽ: Dana a Rudolf Mentzlovi, Piráti na Marsu

$
0
0

Obálka titulu Piráti na MarsuNedávno jsme na Sardenu vydali povídku trojice tuzemských autorů Smrt v trial režimu. Dva z nich, Rudolf a Dana Mentzlovi nyní vydali realistickou sci-fi pro mládež v nakladatelství AGA (Aldebaran Group for Astrophysics). Kniha se jmenuje Piráti na Marsu a o řadu let předchází ději výše zmíněné povídky.

Anotace: Studenti Alan a Elias přilétají se svou třídou v rámci speciálního výukového programu na Mars, aby se seznámili s metodami terraformace planety. Brzy se spřátelí s místním geologem Maxem a jeho neteří Lucií. Blíží se důležitá chvíle -- řízený dopad ledové komety na povrch Marsu má rudé planetě poskytnout tolik potřebnou vodu. Akce přirozeně není bez rizika -- a navíc je tu někdo, kdo si její zdárný průběh nepřeje...

Pokud vás anotace nalákala, můžete si zde přečíst ukázku z knihy a když správně odpovíte (na věděckou a nikoli literární) otázku, můžete si celou knihu za odměnu přečíst, a pak vystavit ve vaší knihovně. Za předpokladu, že budete vylosováni jako výherci výtisku, který nám sami autoři věnovali do soutěže.

A my se ptáme:

  • Jak se jmenuje největší údolí na Marsu?

Kdo to ví, odpoví... nejlépe na známou adresu sardensoutez@centrum.cz, do předmětu napište Piráti na Marsu, nezapomeťe připojit svoje jméno a korespondenční adresu a všechno to poslat do půlnoci 13. listopadu 2013. Budete-li vylosováni, dáme vám určitě vědět :-)

ČASOPIS: Pevnost 11/2013

$
0
0

Hlavním tématem této Pevnosti je samozřejmě očekávaný druhý díl Thora s podtitulem Temný svět. Pokud dění kolem marvelovských hrdinů sledujete, bude pro vás první článek z velké části pouze shrnutím známých informací. Ale autora Pepu Horkého rozhodně nezatracujte, na dalších stránkách přináší zajímavé informace o komiksové podobě - tomu klidně mohlo být věnováno více prostoru, protože by se jistě našlo dost čtenářů, kteří předlohu neznají, a rozhovor s představitelem Lokiho Tomem Hiddlestonem.

K severským bohům a jejich uctívačům se redakce vrací i v sekcích Historie, Magie Hry. Míla Linc nám nejprve představí divoké Vikingy, kteří uctívali bohů hned několik a než přešli ke křesťanství nadobro, zařadili mezi ně i Krista. Tento článek je plný faktů a historických údajů, takže pro někoho možná trošku nezáživný. Ale znáte to, znalosti navíc se mohou vždycky hodit a Míla Linc se vám za trpělivost odmění textem o božstvech samotných a vezme to hezky od podlahy, tedy od stvoření světa. Jako vždy na vás vychrlí takovou kupu informací, že se vám až zatočí hlava.

Petra Neomillnerová vás zase seznámí s runami, jejich historií a použitím. Píše sice, že na nich ulpěl stín nacismu, myslím si ale, že fanouškům fantastiky připomenou spíše Hobita, takže o negativních emocích nemůže být řeč. Poslední zmínku o severských bozích naleznete v článku Potomek bohů Dalibora Zemana. Pojednává totiž o hře Scion, kde hlavní hrdina po svých předcích zdědí mnohé, stačí si jen vybrat správné božstvo.

Ale zpět na zem. V oddělení věnovaném filmu bych zmínila obě Preview. Enderova hra Borise Hokra i Hunger Games Kateřiny Stupkové jsou napsané svižně a na poměrně malém prostoru vás seznámí s příběhem, tvůrci filmu i jeho předlohami. Zkrátka čtyři stránky využité do posledního místečka. TOPka je tento měsíc věnovaná hororům, a pokud na ně koukáte jen za denního světla jako já, vězte, že článek Daniela Storcha číst nechcete. Vyšťoural totiž, které náměty mají původ v reálném světě. Slabší povahy tak jeho mravenčí práci ocení spíše v textu o Star Wars VII - IX, o kterých se mu povedlo i přes velké utajení něco zjistit.

V Literatuře rozhodně nepřehlédněte sloupek Leoše Kyši a rozhovor s Veronikou Válkovou o cyklu Wetemaa. Pokud se vám tato sága zatím vyhýbala, je dost možné, že teď, po autorčině milém vyprávění o potížích při vydání a lásce k hrdinům, po ní sáhnete. Mistrovská díla, tentokrát v režii Jana Žlebka, nám překvapivě představují ságu, ze které před Vánoci vyjde teprve druhý díl z plánovaných pěti. Ano, mluvím o Myceliu Vilmy Kadlečkové. Ovšem Jantarové oči měly úspěch a podle toho, co autorka knih v článku prozrazuje, máme se na co těšit i v dílech dalších.

Petra Neomillnerová se už v Profících dostala ke konkrétním radám ohledně textu. Výsledek je jasný. Chce to cvičit, cvičit a cvičit. Jako všude. Takže dost řečí a vzhůru do práce. A pokud máte pocit, že už máte natrénováno, na začátku této Pevnosti najdete upoutávku hned na dvě literární soutěže. Hodně štěstí.

Pevnost 11/2013
Nakladatel: Ing. Kristina Nowakovska
Rok vydání: 2013
Počet stran: 84
Rozměr: 210x295
Provedení: paperback
Cena: 59 Kč (klasická Pevnost) / 135 Kč (Pevnost s knižní přílohou)

RECENZE: Mickey Zucker Reichertová, Já robot: chránit

$
0
0

ja robotDoktorka Susan Calvinová.

Pokud vám to jméno vůbec nic neříká, je tady několik možností:
1. Nemáte rádi sci-fi, a proto jste nikdy nečetli nic od Isaaca Asimova.
2. Máte rádi sci-fi, ale zatím jste se nepropracovali ke knihám tohoto autora (a měli byste to rychle napravit).

Další alternativou, která přichází v úvahu, je, že víte, kdo je doktorka Susan Calvinová. Neznat nejslavnější robopsycholožku všech dob, nikdy nenarazit na její jméno při bloudění světem science fiction by totiž bylo stejné jako tvrdit, že nevíte, kdo je profesorka McGonagallová po přečtení Harryho Pottera, nebo  že máte rádi Terryho Pratchetta, ale neznáte Zeměplochu.

Ať tak či onak, jako základ k přečtení knihy Já robot: chránit nepotřebujete ani jednu z výše uvedených alternativ a žádná s těch informací (znalost či neznalost) vám ani nepomůže ani neuškodí.

Americká spisovatelka fantastiky Mickey Zucker Reichertová byla vybrána dědici Asimovovy tvorby jako autorka zamýšlené trilogie o robotech, trilogie věnující se třem jeho slavným robotickým zákonům. Ačkoliv do té doby nenapsala jediný vědecko-fantastický řádek, má na kontě hezkou řádku v USA úspěšných knih hrdinské fantasy a zároveň ještě stíhá být dětskou lékařkou, což dokázala v ději svého nového příběhu velmi dobře zúročit. Netuším sice, co přesně dědice vedlo právě k tomuto výběru, ale za sebe mohu říci, že rozhodně nešlápli vedle!

To celé mě přivádí k otázce (pokud patříte do třetí skupiny z výše uvedených možností): Napadlo vás někdy při čtení zamyslet se nad tím, proč je Susan taková, jaká je? Co se dělo v jejím životě před tím, než se začala specializovat na robopsychologii, a proč má radši mechanické lidi než ty z masa a kostí? Tak přesně na tenhle typ dotazů můžete nyní dostat odpovědi.

První díl trilogie Chránit je v podstatě sequelem Asimovových povídek a uvádí nás do světa počátků robotizace Země, do doby, kdy Susan Calvinová je čerstvě vystudovanou psycholožkou a začíná jako praktikantka na uzavřeném oddělení dětské psychiatrie nemocnice Manhattan Hasbro. Podstatná část knihy je spíše lékařským thrillerem a teprve nenápadně a pomaloučku se v ději objevují prvky, které knihu posouvají k žánru sci-fi. Ale i tak si čtení můžete náramně užít, psychiatrické diagnózy nejtěžších pacientů jsou děsivé, a přesto velmi srozumitelně a čtivě popsané a hlavně jsou nedílnou součástí příběhu, a tudíž nejsou samoúčelné. Mimochodem Jana Rečková si musela při překládání pěkně smlsnout a určitě se (mimo jiné) slušně orientuje v anglické psychiatrické terminologii:-).

Díky svojí šikovnosti a trochu taky díky tomu, kým je její otec, se Susan dostane jako asistentka k přísně tajnému projektu s novou diagnostickou látkou obsahující nanotechnologie. Vzhledem k tomu, že se nejedná o pacienty se srdeční nedostatečností nebo zácpou, ale o těžké a beznadějné psychiatrické případy, je víc než jasné, že se nic nebude vyvíjet tak, jak všichni na začátku tiše předpokládají. Z na první pohled bezpečných a neškodných testů se stane (a to doslova) časovaná bomba. Je to vinou samotné technologie? Stala se někde chyba? Nebo je to celé sabotáž? Zasáhl někdo zvenčí? Mají uvnitř společnosti U.S. roboti a mechaničtí lidé sabotéři nějakého komplice? Otázky, otázky a další otázky! Juch! A ne na všechny dostanete hned v prvním dílu odpověď, nesmíte totiž zapomenout, že pokračování knihy je na obzoru.

Skvěle jsem se při čtení bavila a nenudila jsem se ani na chvíli. Pravda, pokud není psychologický thriler vaším šálkem čehokoliv, co máte rádi, obávám se, že šlápnete vedle. Já robot: chránit je víc o lidech a o vztazích mezi nimi než o robotech a vědeckých udělátkách. Nicméně zachovává filosofii předlohy a kromě toho, že se v ději potkáte se spoustou známých jmen z Asimovova světa, potkáte také spoustu velmi zneklidňujících témat k zamyšlení, potulujících se bez dozoru ztemnělými chodbami nemocnice i robotické společnosti.

P. S.: Co se mě týká, v tomhle textu na mě to Něco (o kterém jsem psala nedávno v jiné recenzi) skočilo prakticky okamžitě po otevření knihy a přečtení pár prvních stránek. Tudíž netrpělivě budu vyhlížet druhý díl, zatím pouze s anglickým názvem To Obey, a doufat, že autorka brzy dokončí i ten třetí (ještě nepublikovaný) To Preserve.

Mickey Zucker Reichertová: Já robot: chránit (I, Robot: To Protect)
Nakladatelství: Argo / Triton
Překlad: Jana Rečková
Obálka: Eric Williams
Rok vydání: 2013
Vazba: pevná
Počet stran: 384
Cena: 318,-Kč

UKÁZKA: Jan Kravčík, Letopisy Vukogvazdské družiny 2

$
0
0

O autorovi: 

Honza Kravčík (*1978)

Pochází z Prahy, ale je hrdý na své slovenské kořeny. Vystudoval chorvatskou filologii, životní zkušenosti sbíral v Budapešti, Záhřebu a pod Olympem. V současnosti opět žije v Praze, je šťastně ženatý a má dvě dcery. Jeho druhou rodinou je však Vukogvazdská družina, společenství hráčů Dračího doupěte, se kterými už od roku 1996 tvoří fantastický svět založený na syntéze baltské, slovanské a ugrofinské mytologie. V roce 2011 založil nakladatelství Gorgona a pustil se do vydávání fantasy. Jeden z autorů Letopisů Vukogvazdské družiny – špinavé fantasy, která se skromně snaží ukázat, že tento žánr lze dělat i bez tradičních klišé a stereotypů. Překládá z polštiny, chorvatštiny a ruštiny.

 

Ukázka: 

Příběh pátý

Varogovo požehnání

Hlava dvacátá

Lůno lesa

 

Stařec ve špinavé kutně stoupal bludištěm skal a v korunách sosen pod ním neklidně přelétali ptáci. Ohlazené stupně, vytesané v pískovci před dávnými léty, vedly stále výš a muž často zastavoval, aby popadl dech a otřel si pot z tváře. Zanedlouho vystoupal k průrvě, která ústila na široké písčité prostranství lemované skalami a stromy. Černé borovice kvetly a svůdně proplétaly své větvoví. Posvátný klid rušilo jen slabé bzučení včel, lačně lezoucích po zlatých prašnících. V horkém vzduchu se vznášel silný zápach pižma a moči.

Ve stínu stromů stál asi půldruhého sáhu vysoký balvan, nahrubo otesaný do kvádru a z poloviny obrostlý břečťanem. V půlkruhu za ním se tyčilo několik kůlů, z nichž nejvyšší měl pět stop. Kdysi dávno do nich sekery vysekaly oči, ústa, zobáky, drápy, kopyta a nejrůznější znamení. Dnes už ale bylo dřevo ztrouchnivělé a místy porostlé mechem.

 Stařec si sípavě povzdechl a vykročil k modle, která mu sahala sotva do pasu. Vyhrnul si rukávy, dlaněmi objal hlavu jednoho ze starých bohů a trhnul s ní. Dřevo v písku zaskřípělo, ale téměř se nehnulo. Muž se zapřel nohama a nalehl na kůl vší svojí vahou. Dřevo povolilo a stařec jím začal viklat sem a tam. Trvalo to dlouho, ale nakonec modla se zaduněním klesla k zemi a muž si s úlevou přejel rukávem přes oznojené čelo. Potom se s funěním pustil do dalších. Zápolil vytrvale a úporně, a než se slunce začalo sklánět k obzoru, u nohou mu ležely tři další modly. Vyčerpaně se posadil do písku a opřel o chladivý kvádr. Lístky břečťanu ho šimraly na zpoceném zátylku a zpoza balvanu se ozvalo posměšné zachrochtání.

– Cos to vyvedl, kmotře? Víš ty vůbec, jak dobře se nám o ně drbalo?

Lopin takové štěstí nemá

Poslední dny je to pořád stejný. Vstáváme zavčasu, táhneme se celý den cestou necestou a netušíme, kam na noc složíme hlavu. Jenže dneska to bylo ještě o krapet horší. Dneska se nám totiž do cesty připletlo něco příšernýho.

Z Jabuk jsme vyrazili ještě před kuropěním a s náladou pod psa. Jokedit, huba nevymáchaná, totiž urazil fojta a z nás byli rázem nevítaný hosti. Když jsme se za tmy vyhrabali ze seníku, rozloučit se s námi přišla jen křehká fojtova ženuška. Přinesla nám na cestu loktuši plnou cibule, tuřínů a jablek a mně do ruky vrazila další voskem zalepenou tykev, ve který to nebezpečně šplouchalo. Vrhl jsem na ni vděčnej psí pohled, ale ona jen cudně sklopila oči a zašeptala:

– Přesvatá paní stůj při vás…

Pak si přehodila kolem ramen šátek a přeběhla přes dvůr zpátky do stavení. Zamilovaně jsem se za ní díval, dokud mě Grog čtverácky nedloubl loktem pod žebra:

– Kost a kůže! Takovou nemáš za co chytit…

Nejradši bych mu jednu ubalil, ale se zlámanejma hnátama bych pak daleko nedošel.

Cestu nám dlouho vysvětlovat nemuseli. Valderk byl na sever, Boroplaň na východ. Pořád lesem proti proudu potoka a večer přijdeme k prameni. Odtamtud nahoru do kopce, až dorazíme ke skalám, mezi kterýma vede stezka. Po tý vystoupáme až na vrchol, a co je svatyně, by nám mělo bejt jasný. Jokedit sice pořád remcal, že se máme na celou svatyni zvysoka vysrat a zamířit znova k Valderku, ale nikdo se k němu nepřidal. Věděli jsme, že fojt měl pravdu. Les si nás přivedl zpátky a já rozhodně nechtěl zažít znova tu hrůzu, co nám přichystal. Poslechneme místní, ještě jednou pomůžeme jáhnovi a pak se děj vůle boží. Kromě toho, třeba se do těch skal vůbec nepodíváme. Třeba Mlatohora potkáme, jak se odtamtud vrací.

Jenže místo jáhna jsme potkali někoho úplně jinýho.

Slunce už vyšlo, ptáci šveholili a my si vykračovali bučinou podél bystřiny, když tu náhle vidím, že na kameni u vody sedí dědek v šedivým umolousaným kaftanu, na kolenou rozbalený plátýnko, něco do sebe cpe a mlaská při tom na celý kolo. Zarazili jsme se a vyměnili si pár nejistejch pohledů. Bezděky jsem hmátl k opasku, jestli je meč na svým místě. Jokedit ten svůj pro jistotu tasil. Kdepak, v tomhle kraji to chce bejt opatrnej…

– Sétval žehnej, starče! – oslovil dědka opatrně Rinvit.

Stařík se otočil a huba se mu rozjela od ucha k uchu:

 – I to je dost, junáci! Však už tu na vás drahnou chvíli čekám!

Měl velkej placatej nos, z huby mu čouhalo jen pár křivejch zubů a zpod špinavý hučky mu jako štětiny trčely šedý vlasy. Sukovitejma rukama smetl z kaftanu pár rybích šupinek, plátýnko strčil do kapsy a zpoza kamene vytáhl ohmatanou hůl.

– Drahnou chvíli? – pokračoval nejistě Vraňan. – Ale pročpak? A kdo vůbec jsi?

– Abych vás dovedl k Boroplani, – culil se dál dědula. – Snad si nemyslíte, junáci, že tam doputujete sami?

Došlo mi, že to musí být jeden z dědků, co seděli včera kolem pece, a nedalo mi to:

– Ale fojt přece říkal, že s náma nikoho nepošle a že cestu najdeme sami.

– Rojko je horká hlava, – mávl rukou dědek. – Ale starý Gligan vás samotné jít nenechá. V tomhle boru zbloudíš dřív, než bys řekl kňour.

– Mně se to nechce líbit, – potichu mumlala Meoda a nespouštěla ze staříka oči.

– Rojko vám totiž neřekl to hlavní, – pokračoval bodře dědula. – Že do šumy nemůžete přijít jen tak s prázdnou. Lesu vládne strašlivý tvor, před kterým se celý kraj třese strachy…

– To nám teda neřekl! – ozval se rozhořčeně Jokedit. – Mně se hned zdálo, že nám ten mizera něco tají!

– Protože dobře věděl, že by vás pak do Boroplaně nedostal ani párem sviní.

– Tak proto se ten Mlatohor tak cukal, – vztekal se dál Jokedit. – Já to pořád říkám, že tihle búrové jsou všemi mastmi mazaní! Co se takhle vrátit a milému fojtovi dát na pamětnou

– To nebude třeba, – zakřenil se stařík. – Stačí si toliko zítra před cestou obléknout halenu naruby a vyměnit pravý krpec za levý. To tě před lesními čáry ochrání, junáku.

– Pravý co? – zeptala se Meoda.

– Střevíc, – vysvětlil Rinvit. – Ale proč až zítra?

 – Protože do Boroplaně je to ještě pěkný kus cesty, junáku, – řekl dědek.

 – A musí to bejt krpec, nebo mě ochrání i to, když si vyměním onuce? – podíval jsem se rozladěně na zablácený hadry na nohou.

 – To se ještě uvidí, – zahihňal se poťouchle dědula a čile vykročil podél potoka.

 A to byl začátek našeho utrpení.

Nejenže celou cestu hubu nezavřel a mlel jako kolovrátek, ale rázoval si to tak křepce, že jsme mu sotva stačili. Nechápal jsem, jak může mít takovou vyřídilku, a přitom tak svižně pochodovat. Klopýtali jsme za ním, poslouchali moudra o lese vůkol a já jen doufal, že co nevidět z křoví vyleze ten zatracenej Mlatohor a my se budeme moct otočit a upalovat zpátky do vsi za fojtovou ženuškou. Ale takový štěstí jsem neměl.

Pozdě odpoledne jsme konečně došli k prameni potoka. Bahnitá země okolo byla rozrochněná a o stopy černý zvěře nebyla nouze. Podle dávno vyhaslýho ohniště opodál jsme usoudili, že tu před pár dny nocoval i Mlatohor. Do soumraku se nám jít nechtělo a rozhodli jsme se utábořit. Sven rozdělal oheň a užvaněnej dědek se začal shánět po jídle.

 – Tumáš jablíčko, – nabídl mu Jokedit, ale stařík se jen zaškaredil.

 – Nic lepšího nám tvůj fojt nedal, – pokrčil kamarád rameny. – Nebo chceš cibuli?

 – Na bezrybí i rak ryba, – povzdechl si stařík a se znechuceným výrazem se zakousl do pláněte. Nerozuměl jsem mu ani za mák, ale byl jsem šťastnej, že mu konečně něco zacpalo hubu.

 – To přece není samo sebou, – přitočila se ke mně Meoda, když se vracela s vodou od potoka. – Že by vyrazil do lesa bez jídla?

 – Mít tak kotlík, – ozval se smutně Sven, v jedný ruce tuřín a v druhý cibuli, – mohli bysme si uvařit polívku…

 – Jenže žádný nemáme, – ušklíbl se Grog a s chutí se do cibule zahryzl.

 – Jakpak to, že ne? – založila si Meoda ruce v bok. – Ale musel bys mi půjčit ten svůj šalíř.

 – Jakej talíř? – otevřel hubu Grog.

 – No ten rezavej psí čumák, cos ukradl v komendě. Co kdybych zkusila uvařit polívku v něm?

 Čekal jsem, že drsnej žoldák pošle milou Meodu nejmíň k šípku, ale to jsem byl vedle jak ta jedle.

 – Teda ženská, – roztáhla se Grogovi huba od ucha k uchu, – ty máš ale pod čepicí! Když tu helmu vrazíme mezi kamení, nemusela by se převrhnout…

Meodě z pochvaly zrůžověly líčka, vrhla na mě vítězoslavnej pohled a odkolíbala se za Grogem k potoku hledat kamení. Když se vrátili, postavili na oheň přílbu plnou vody a hodili do ní tuřín, cibuli a nějaký kudúččino bejlí. Dědek zatím slupnul jablko i s ohryzkem a zase spustil:

 – Říká se, že na tomhle místě není radno zůstávat přes noc. Jeden se tu prý moc nevyspí…

Nejspíš proto, že nezavřeš klapačku, pomyslel jsem si. Ostatní jen mlčky čuměli do ohně a těšili se na polívku, a tak dědula pokračoval:

– Tímhle lesem se totiž prohání celá stáda divokých prasat. A ta umí být pořádně nebezpečná. Slyšeli jste někdy vyprávění o kujavské svini? – zeptal se a nezdržoval se čekáním na odpověď. – To se událo, ještě když jsem byl malé pachole. Tenkrát se železní pánové poprvé probili až k jezeru a začali rubat s Krešany na západě. To ještě stálo v Kujavě veliké hradisko a nedaleko posvátný háj. Později ho rytíři od základů vypálili a postavili si vlastní hrad z cihel. Ale tehdá ještě do Kujavy chodili poutníci z široka daleka, aby se poklonili soše Nebeského kopiníka a Pána cest. Jenže se stalo, – zvedl dědek špinavý prst a v očích se mu divně zalesklo, – že v kujavských lesích začala řádit strašlivá stvůra, která nejednoho prosebníka roztrhala. Ti, co se před jejím běsněním zachránili, pak vyprávěli o obrovském kanci, kterému z očí sršely blesky a z tlamy stoupaly jedové výpary…

– Má tahle svině, – přerušil vyprávění nevrle Jokedit, – něco společného s Boroplaní? Ráno jsi nám přece říkal, že tam taky sídlí příšerná stvůra či co…

Dědek si uraženě odfrkl a pak se zaškaredil.

 – Napadlo tě, proč se téhle zemi říká Čarohvozd?

 Jokedit lhostejně pokrčil rameny.

– Protože tohle není obyčejná šuma, ale hvozd, – pokračoval stařec zlověstným hlasem. – Hvozd plný prastaré síly, které hloupí lidé říkají čáry…

 Vzpomněl jsem si, že mi tohle ani ne tak dávno říkal nebožtík vílák Neldorin, a po zádech mi přejel mráz.

 – A když si tihle hlupáci začnou s čáry zahrávat, – dědek vrhl nevraživý pohled na Rinvita, který najednou zpopelavěl, – můžou se začít dít hrozné věci…

 V tu chvíli jsem si uvědomil, že se zem chvěje. Od potoka se ozval ryk, při kterém stydla krev v žilách. Ohlídl jsem se a uviděl, jak se na nás řítí stádo černejch běsů. Naježený hřbety, malinký očka, ostrý páráky.

 Kanci!

Nahmátl jsem meč, ale už bylo pozdě. Kly se zaleskly, rozběhnutý prase trhlo hlavou a já letěl vzduchem, jako kdyby do mě vrazil povoz. Dopadl jsem tvrdě na zem a uslyšel chřestit vlastní kosti. Do toho řev, jekot a ryk. Prasata se bezhlavě přehnaly ohništěm, plameny neplameny. Grogova přílba se roztočila jako čamrda a stříkala z ní vařící voda, tuříny vystřelily k nebesům. Kroutil jsem se v listí, před očima se mi míhaly zablácený spárky a bolest v břiše překonávala všechno, co jsem zatím poznal. Svinul jsem se do klubíčka a chytnul za hlavu, ale znova mě něco nabralo a pak už se mi před očima střídalo jen listí a nebe, listí a nebe, ale nakonec to všechno vyhrála tma. Asi podvádí, svině…

Letopisy Vukogvazdské družiny II. 
Kravčík, Jan 
Nakladatelství: Gorgona 
Obálka: Piotr Cieśliński
Rok vydání: 2013
Počet stran: 456 
Provedení: paperback
Cena: 320 Kč 



 

INTERVIEW: Rozhovor s Janem Kravčíkem

$
0
0

Honza Kravčík (*1978) 

Pochází z Prahy, ale je hrdý na své slovenské kořeny. Vystudoval chorvatskou filologii, životní zkušenosti sbíral v Budapešti, Záhřebu a pod Olympem. V současnosti opět žije v Praze, je šťastně ženatý a má dvě dcery. Jeho druhou rodinou je však Vukogvazdská družina, společenství hráčů Dračího doupěte, se kterými už od roku 1996 tvoří fantastický svět založený na syntéze baltské, slovanské a ugrofinské mytologie. V roce 2011 založil nakladatelství Gorgona a pustil se do vydávání fantasy. Jeden z autorů Letopisů Vukogvazdské družiny – špinavé fantasy, která se skromně snaží ukázat, že tento žánr lze dělat i bez tradičních klišé a stereotypů. Překládá z polštiny, chorvatštiny a ruštiny.

Můžeš naším čtenářům prozradit, jak ses dostal k žánru a kteří autoři a které knihy na tebe měly největší vliv?

Abych se přiznal, ještě nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Začalo to zřejmě na základní škole Tolkienovým Pánem Prstenů a pokračovalo Sapkowského Zaklínačem a Pratchettovou Zeměplochou. Tyhle tři autory můžu zpětně směle označit za zásadní pro formování osobního fantasy vkusu. Velký význam pak hrálo Dračí doupě, které s tímhle vkusem strašným způsobem kolidovalo. Proto jsem s podobně smýšlejícími spolužáky na gymnáziu zformoval herní skupinu a společně jsme se pokusili o nápravu těch největších nedostatků „dračáku“ ve vlastním světě. Odehraná dobrodružství jsme pak sepisovali – Tolkien nás inspiroval k důkladnému propracování prostředí se všemi jeho etnokulturními a jazykovými náležitostmi, Sapkowski nám ukázal sílu originálních hrdinů a přirozeného dialogu, no a bez Pratchetta by to nikdy nebyla taková legrace. Příběhy jsme od roku 1999 uveřejňovali na internetu pod názvem Letopisy Vukogvazdské družiny. Ohlasy byly takové, že jsme začali vážně uvažovat o knižním vydání.

Co tě přimělo k tomu, abys založil nakladatelství Gorgona?

Bude to asi znít divně, ale nespokojenost s grafickou úpravou tuzemských fantasy knih. Rozdíl mezi vzhledem českých a třeba anglických paperbacků je propastný – počínaje obálkou, přes typografii až po kvalitu papíru. Nejsem žádný konzervativní bibliofil a chápu veškeré ekonomické důvody. Ale deset let jsem se živil grafickým designem a mám za to, že vzhled knihy by měl jít ruku v ruce s jejím obsahem, v nejlepším případě tvořit ladící estetický celek. Za tu dobu, kdy mi v hlavě postupně klíčila myšlenka, jak přetavit amatérské spisky Vukogvazdské družiny do knižní podoby, jsem si udělal poměrně jasnou představu o tom, jak by měl výsledný produkt vypadat. Když jsem ale po několika letech škrtání, přepisování a dopisování držel v ruce životaschopný rukopis, neměl jsem ho kam poslat. Zájemce tu sice byl, ale žádný nakladatel si nenechá mluvit do toho, jak má kniha vypadat. Jenže Letopisy jsou špinavá, nehrdinská fantasy, která musí být oblečena do špinavého, nehrdinského kabátku. Nesmí skončit vysázené bezpatkovým písmem pod nevkusně křiklavou obálkou s bezpohlavním obrázkem z databanky. Brzy mi bylo jasné, že pokud má kniha vyjít v podobě vyjadřující svého ducha, musíme ji vydat sami. Proto jsem přemluvil pár kamarádů, vznikla Gorgona a vyšel první díl Letopisů Vukogvazdské družiny. Jeho úspěch potvrdil, že šlo o krok správným směrem. Možná bys to tedy mohl interpretovat tak, že jsme založili nakladatelství, abychom si vydali vlastní knihu. Jenže naše plány byly rozsáhlejší.

Z informací na webových stránkách Gorgony usuzuji, že se specializuješ především na fantasy. Je v plánu i nějaká sci-fi či horor, anebo hodláš zůstat čistě ve fantasy vodách?

Na fantasy jsme se zaměřili, protože jde o žánr v krizi. Tím nemyslím, že by po ní nebyla poptávka. Naopak, s fantasy se během posledních let roztrhl pytel. Stačí se v autobuse podívat lidem přes rameno do knih a čteček. Většina bude číst o dracích, mečích a trůnech. Ale trh je přesycený a žánr jako takový se vyčerpal. Je plný klišé, stereotypních postav, nefunkčního prostředí, zápletky se opakují, inovace je minimální. Původní české texty mají třeba zajímavý nápad, ale jsou řemeslně špatně zpracované, dobrou zahraniční věc často shazuje příšerný překlad. V tom vidíme naši příležitost a  chceme vydávat fantasy pro fajnšmekry. Koho nudí adolescentní upíři, ale rád by nějakou tu krev nebo násilí, může sáhnout třeba po nepříjemně syrových příbězích polského kata z pera Rafała Dębského. Kdo má dost fantasy odehrávající se v prefabrikovaných kulisách evropského středověku, pro toho je tu orientální prostředí Půlměsíčních království Saladina Ahmeda. Snažíme se zkrátka vyhledávat uznávané zahraniční autory, kteří jsou u nás z nejrůznějších důvodů opomíjeni, případně nabízet prostor autorům domácím. Takže zatím nám primárně jde o fantasy, ale je možné, že časem na sci-fi, horor nebo steampunk dojde také.

Před pár dny vyšel druhý díl Letopisů Vukogvazdské družiny. První díl měl u čtenářů velice pozitivní ohlasy. Na co se mohou těšit v jeho pokračování?

Po pravdě, už se rojí ohlasy i na druhý díl. Jeden nadšený fanoušek si myslí, že je „o sto procent lepší, než díl první, a už ten byl dokonalý“. Co víc si přát, než právě úspěch u čtenářů i kritiky? Vždycky je to obrovské povzbuzení, na druhou stranu na nás doléhá zodpovědnost udržet vysoko nastavenou laťku v průběhu celé série. V prvním díle hrdinové mnohdy drsným způsobem objevovali strasti života dobrodruha, věčného vyvržence stojícího na okraji společnosti. Museli se potýkat nejen s nepřízní osudu, ale často také sami se sebou. Ve druhém díle jsme přitlačili na pilu a hrdinové si misku hořkého utrejchu vypijí až do dna. Nerad bych cokoli prozrazoval, snad jen to, že osud je zavěje do vzdálených končin. Pravda je, že ze začátku jsme hodně zdůrazňovali roli světa a vypiplaných reálií. Že Vukogvazd je jiný, že stojí na skutečných základech evropského středověku, s fungující společenskou hierarchií, náboženstvím, obyčeji, kulturou. Ale o tom to primárně není. Ne, na prvním místě jsou hrdinové, kteří se mnohdy bez vlastního zavinění dostávají do nebezpečných situací, a jejich nápaditost a humor, s jakými je řeší. V podstatě jde pořád o neobyčejné příběhy několika nehrdinsky obyčejných dobrodruhů. A jejich uvěřitelnosti a originalitě pořád hodně pomáhá to, že jejich prazákladem je skutečné hraní Dračího doupěte – v jistém smyslu se popisované události skutečně staly.

Mezi vydanými a připravovanými knihami dominují zahraniční tituly. Dočkáme se i českých autorů? Pokud ano, budou mezi nimi i nějaká nová jména?

Dębski a Ahmed nám pomohli trochu se etablovat na trhu, a i když neustále pátráme po zajímavých zahraničních autorech, přednostně bychom rádi vydávali fantasy českou a v ideálním případě, díky kontaktům se zahraničím, jí pomohli na cestu do světa. Ediční plány z principu nezveřejňujeme, protože se nám je ještě nikdy nepodařilo naplnit, takže jen mezi námi: příští rok chceme mimo jiné vydat nový román Haniny Veselé a debutový povídkový román Zuzany Vašíčkové.

Co vlastně musí splňovat román, aby tě zaujal a řekl sis: Jo, tohle bych rád vydal?

Právě téhle otázky jsem se bál… Trochu totiž souvisí s tím, co už jsem říkal o žánru v krizi. Aby mě rukopis zaujal, musel by především být jiný než devadesát procent dnešní produkce. Jakmile něco uspěje, je to okamžitě a do zblbnutí napodobováno, kopírováno a redukováno ve snaze vytřískat z úspěšného receptu co nejvíc. Je to logické a zákonitosti trhu nelze než respektovat, ale my se chceme pokusit o trochu smysluplnější přístup. Když jsem se po několika letech v cizině, během kterých jsem naši knižní scénu příliš nesledoval, vrátil do Česka a znovu se rozhlédl po místním fantasy rybníčku, byl jsem dost překvapený, jak se změnil. Už to není komunita nadšenců, ale široká skupina konzumentů se všemi klady i zápory, které z toho plynou. Pozitivní snad je, že se tu celkem daří tuzemským autorům. Ale že žebříčky prodejnosti budou trvale okupovat tituly, které jsou si podobné jako vejce vejci, mě trochu zaskočilo. Žánr zaplavila lavina prvoplánové literatury, které se už snad ani nedá říkat úniková – osobně jí z nedostatku lepších výrazů říkám „kompenzační“. Buďto jsou to ony upírské romány, což jsou bez urážky jen převlečené Deníky Bridget Jonesové v náctiletém emokabátku, popřípadě knihy o rádoby drsných superranařích, kteří v dešti kulek cedí mezi zuby připitoměle tvrďácké hlášky. Poprvé to možná bylo fajn, zasmáli jsme se, ale omílání téhož dokola začíná po čase nudit. Chápu, že někomu může připadat naivní hledat literární úroveň v žánru už ze své podstaty nenáročném a odpočinkovém, ale myslím, že je to jen otázka pohledu. Rád bych, byť možná trochu sebevražedně, aby Gorgona vydávala především knihy, které nabízí čtenáři něco víc, než jen podlézavé uspokojování citových či jiných deprivací. Proto nepsané motto Gorgony zní: jen mrtvé ryby plavou s proudem. Chceme být rybami živými, plout si kam se nám zamane, objevovat neznámé zátočiny žánru a pokud nám peřeje trhu neutrhají ploutve a proplujeme úspěšně propustí berního úřadu, mohlo by se nám to podařit.

A jaké jsou tvé plány s Gorgonou do budoucna? Na co se můžeme těšit příští rok?

Gorgona je malé nakladatelství, tvoří ho vlastně tři lidi. Je jasné, že vydávání pár knih ročně nikoho neuživí, proto všichni máme nějaké jiné zaměstnání. Po střetu s realitou knižního trhu jsme museli z původních ambicí poněkud slevit a nadále budeme vydávat nanejvýš tři čtyři tituly ročně. Příští rok by kromě dvou románů už zmíněných českých autorek měla světlo světa spatřit ještě brilantní historická fantasy Obcování se smrtí amerického autora Jesseho Bullingtona a pochopitelně třetí díl Letopisů Vukogvazdské družiny. Rádi bychom českým čtenářům také představili některého z chorvatských autorů, sítě jsme rozhodili i v Pobaltí, ale výlov bude zřejmě až v dalších letech. Jsme smíření s tím, že budeme vydávat málo knih, zato s co nejvyšší přidanou hodnotou – knihy, které budou nejen dobře vypadat, ale hlavně se budou dobře číst.

Viewing all 146 articles
Browse latest View live